Ztráty na lidských životech jsou za první světové války enormní. Nic takového si lidstvo do té doby nedokázalo představit. Vojáci neumírají jen přímo v důsledku svých zranění, ale také v polních lazaretech a nemocnicích vinou infekcí, na které jsou tehdejší doktoři krátcí.
Původně se zabýval výzkumy efektivnější léčby pohlavní nemoci syfilidy. Hrůzy první světové války však skotského lékaře Alexandra Fleminga (1881–1955) přimějí změnit obor. Napříště se s mnohem větší intenzitou věnuje problémům imunitního systému člověka. A slaví první úspěch. Zjišťuje totiž, že lidské slzy nebo hleny obsahují enzym lysozym, jenž si umí poradit s některými bakteriemi.
Flemingovi tento výsledek dodá elán do dalšího bádání.
Zázrak v misce
Na tu Petriho misku úplně zapomněl. Teď ji chce Fleming po několika dnech stání v laboratoři vyčistit. Náhle si však všimne, že na kultuře bakterií je i několik skvrnek plísně. Se zájmem se na předmět zahledí a užasne: bakterie v blízkosti plísně odumřely. Zaměří se na ni a látku, kterou ona slavná plíseň produkuje, nazve penicilinem.
Ten se mu sice nepodaří izolovat, nicméně za svůj převratný objev v roce 1945 obdrží Nobelovu cenu za medicínu.
První antibiotikum
To, co nevyšlo Flemingovi, dokáže australsko-britský vědecký pár Howard W. Florey (1898–1968) a Ernst Boris Chain (1906–1979). Izolují penicilin a vyrábějí historicky první antibiotikum… Už Fleming zjistil, že některé bakterie penicilinu úspěšně odolávají. Problém vyřeší americký specialista Selman Abraham Waksman (1888–1973). Identifikuje další antibiotikum – streptomycin.
Ten společně s penicilinem již dokáže bojovat se širokým spektrem bakterií.
Špioni selhali
Penicilin se dosud jen testoval. S postupem druhé světové války je ale účinný lék čím dál víc třeba. Spojenečtí vojáci ho poprvé dostávají v souvislosti s vyloděním v Normandii. Němečtí špioni v tomto směru zcela selhali. Sice něco o výzkumech Američanů a Britů tušili, ale svým mužům podobný přípravek zajistit nedokázali.
Facebook
Twitter
RSS