Bez oficiálního vyhlášení války vtrhly 3. října 1935 oddíly italských fašistů na území východoafrické Etiopie. Konflikt, který se vleče následujících sedm měsíců, mnohem více připomíná souboj trpaslíka s obrem než regulérní válku. Tam, kde se domorodci ohánějí oštěpy, Italové nasazují bojové plyny…
Když už mu nezbyla ani jeho osobní garda, opustil etiopský císař Haile Selassie I. (1892–1975) 2. května 1936 ve zvláštním vlaku metropoli Addis Abebu a zamířil do exilu. Z Jeruzaléma posílá telegram Společnosti národů:
„Rozhodli jsme se ukončit tuto nejvíce nevyrovnanou, nejvíce nespravedlivou a nejbarbarštější válku naší doby…“
Na Itala jsou krátcí
Etiopie i Itálie jsou členy mezinárodní organizace, založené po skončení první světové války. Konflikt však ukázal její slabiny.
I když její představitelé jednoznačně označili Itálii za agresora, Společnost národů prakticky nemá žádné účinné páky, jak zkrotit Mussoliniho dobyvačné choutky.
Na vině jsou do jisté míry také Francouzi a Britové, kteří doposud italského fašistu chránili v domnění, že tak zabrání jeho sblížení s Adolfem Hitlerem (1889–1945).
Pomůže sláma a Beneš
Prostí lidé z nejrůznějších koutů světa vyjadřují Habeši svoji podporu, a to všemi možnými způsoby. Konkrétně v Československu se ve druhé polovině 30. let minulého století vyrábějí ve velkém počtu panenky s černou pletí a turbany na hlavičkách.
Říká se jim příznačně – Habešanky nebo Habešánci. Jejich šatečky jsou jednoduché a obvykle se vycpávají slámou. Důvod je prostý – hračky musí být co nejlevnější, aby si je mohl koupit každý.
Zisk z prodeje Habešanek a Habešánků je pak určen na podporu africké země okupované Italy. A není to jediný přínos Čechoslováků vůči Etiopii.
„Ten Beneš!“ soptil Mussolini (1883–1945), když se v říjnu 1935 dozvěděl o iniciativě nového předsedy 16. plenárního zasedání Společnosti národů.
Zatímco západní svět váhal s odpovědí Itálii na habešskou agresi, Edvard Beneš (1884–1948), který byl tehdy ještě československým ministrem zahraničí, rychle inicioval jednání o sankcích.
