Ponorky měly ve válkách zásadní roli, poskytovaly strategickou výhodu proti nepříteli. Když ale došlo k jejich nehodám, lidé uvnitř nich zpravidla neměli sebemenší šanci se z těchto kovových rakví dostat. Které tragédie pod hladinou si vyžádaly nejvíce obětí?

Surcouf (1934–1942) 130 mrtvých

Snahou všech světových velmocí po 1. světové válce bylo omezení zbrojení, ke kterému se země zavázaly Washingtonskou námořní smlouvou, uzavřenou roku 1922. Ta určovala velikost námořnictva i povolené počty a rozměry bitevních lodí a křižníků, ovšem menší lodě a ponorky neomezovala vůbec.

Toho využila Francie, která do roku 1939 postavila hned 79 ponorek. Ve svých plánech ale země zašla ještě dál – spojením ponorky a velkých děl chtěla Francie získat silnou zbraň, aniž by porušila mezinárodní smlouvy. A tak vznikl Surcouf.

Nestabilita, zatékání a nákladná rekonstrukce

Zázrak techniky? Brzy se ukázalo, že ani omylem. Děla netěsnila a do ponorky zatékalo, navíc dostřel děl byl jen 16 km a pohybovat se jimi dalo jen v úhlu osmi stupňů na obě strany, takže se plavidlo muselo při střelbě pohybovat přímo proti cíli.

Nebylo možné střílet při náklonu ponorky, ani v noci. Zásoby munice se pracně doplňovaly z trupu, takže než byla ponorka schopna střílet, zabralo to 3,5 minuty.

Na moři navíc nebyla stabilní a ponor do 12 metrů hloubky, aby unikla leteckému útoku, jí zabral plné dvě minuty. Po spuštění na vodu v roce 1929 tak musela projít nákladnou rekonstrukcí. Do služby byla proto nasazena až roku 1934.

Symbol Hnutí svobodných Francouzů

I tak ji francouzská vláda používala spíše k propagandě. Při opravách v Brestu padlo město do rukou Němců, a tak kapitán Martin se Surcoufem raději odplul do Velké Británie. Dne 5. června 1940 zakotvila ponorka v Portsmouthu.

Britové ale spustili operaci Catapult, při které se plavidla zmocnili. Většina posádky se odmítla přidat ke Hnutí svobodných Francouzů Charlese de Gaulla (1890–1970) a nechala se repatriovat do okupované Francie.

Britům přišla ponorka zastaralá, ale de Gaulle ji vnímal jako symbol. Vrátila se proto do služby, hlídala konvoje z Ameriky. V únoru 1942 se přesunula do Pacifiku, kde měla chránit Tahiti.

Jak skončila pýcha Francie? Neslavně!

V noci z 18. na 19. února 1942 se nedaleko Panamského průplavu ponorka odmlčela a nikdo o ní už nikdy neslyšel. Co se stalo? Verzí události je několik. Jako nejpravděpodobnější se jeví ta, že se Surcouf srazil s americkou nákladní lodí SS Thomson Lyke.

Zahynulo přitom všech 130 mužů na palubě. Jde dodnes o nehodu ponorky s největším počtem obětí. Jiná verze hovoří o tom, že ponorku potopil hlídkový hydroplán, a další, že to byla americká 6. letka těžkých bombardérů.

S jistotou dodnes nikdo neví, co se tehdy stalo. Vrak Surcoufu nebyl dosud nalezen.

USS Thresher (1961–1963) 129 mrtvých

Tato ponorka byla chloubou amerického vojenského námořnictva, šlo o ve své době nejmodernější podmořské plavidlo. Mezi jeho přednosti patřil překvapivě tichý pohonný systém i schopnost klesnout až do hloubky 300 metrů.

Stroj byl vybaven i nízkofrekvenčním 3D sonarem. Na palubě měl vedle jaderného reaktoru i torpéda s jadernými hlavicemi. Postaven byl v loděnici Portsmouth Naval Shipyard.

Poprvé byla ponorka spuštěna na vodu v červenci 1960, do služby pak uvedena o rok později.

Ponor do hloubky 300 metrů

Dne 10. dubna 1963 se uskutečnily zkoušky ponoru do velké hloubky u pobřeží Nové Anglie. Na palubě Thresheru se vedle 112 námořníků nacházelo také 17 civilních odborníků, kteří měli testování sledovat. Ponorku doprovázela loď USS Skylark.

První, osudný ponor do maximální hloubky uskutečnila ponorka asi 350 kilometrů východně od mysu Cod. Komunikace mezi lodí a ponorkou probíhala přes podvodní telefon, na základě zvuků z něj se následně usuzovalo, k čemu vlastně došlo.

Nefunkční reaktor a marný pokus o záchranu

Ponor začal před osmou hodinou ráno, v 9:14 ztratila loď s ponorkou spojení. Poslední hlášení říkalo, že má Thresher menší problémy, pak už byly slyšet jen hrůzostrašné zvuky praskajícího kovu.

Ponorce zřejmě vysadil reaktor, kvůli průsaku mořské vody a následnému zkratu. Uvést jej opět do chodu trvalo 45 minut, tak dlouho ale posádka čekat nemohla.

Zřejmě se tedy neúspěšně pokusila naplnit balastní nádrže stlačeným vzduchem, což mělo plavidlo vynést nad hladinu. Místo toho však kleslo do hlubin oceánu.

Trosky v hloubce 2600 metrů

Trup ponorky byl následně rozdrcen obrovským tlakem vody. Všech 129 mužů uvnitř zahynulo. Po tragédii se na místo sjelo velké množství záchranných lodí s batyskafy (speciální ponorky určené pro ponory do velkých hloubek).

Trosky Thresehera objevila až v červnu záchranná loď Recovery pomocí batyskafu Trieste, a to v hloubce 2600 metrů. Zkáza ponorky byla totální, americké námořnictvo muselo oficiálně oznámit, že se Thresher potopil.

K-141 Kursk (1994–2000) 118 mrtvých

Plavidlo, pojmenované po ruském městě Kursk, dějišti největší tankové bitvy v historii, bylo součástí Severního loďstva ruského válečného námořnictva. Operovalo zejména v Severním ledovém oceánu.

Stavba ponorky započala roku 1992, na vodu byla spuštěna o dva roky později, poté ji dokonce posvětil ortodoxní kněz. Kursk byl považován za nepotopitelný, a to díky svému dvojitému trupu.

Ten vnější byl odolný proti korozi a měl výhodné magnetické vlastnosti, takže byl obtížně detekovatelný. Vnitřní oddělovala od vnějšího dvoumetrová mezera.

Zanedbaný stav ponorky přispěl k její zkáze

V roce 1999 uskutečnil Kursk úspěšnou špionážně-průzkumnou misi ve Středozemí, během války v Kosovu sledoval flotilu Spojených států. Jeho velitel, Gennadij Petrovič Ljačin, se pak stal národním hrdinou.

V srpnu se ponorka účastnila námořního cvičení, největší akce tohoto druhu od rozpadu Sovětského svazu. Akce začala 12. srpna 2000 ráno, když Kursk vypálil dvě slepá torpéda proti Petru Velikému, raketovému křižníku třídy Kirov.

V 11:28 místního času vysoce koncentrovaný peroxid vodíku, jež poháněl torpédo, pronikl rzí v torpédovém pouzdře. Reagoval s mědí a mosazí v torpédometu a způsobil tak řetězovou reakci vedoucí k explozi.

Otřesy o síle 4,4 stupně

Výbuch rovnající se explozi 100 až 250 kg TNT měl sílu 1,5–2,2 stupně Richterovy škály. Ponorka klesla do hloubky 108 m asi 135 km od přístavu Severomorsk.

Vodotěsné dveře, jež měly izolovat torpédovou místnost od zbytku prostor, byly bohužel otevřené, což byla běžná praxe. Výbuch tak zdecimoval dvě z devíti oddělení ponorky a zabil několik mužů včetně velitele Ljačina.

O 135 sekund později došlo k druhému, mnohem silnějšímu výbuchu. Odpovídal explozi 3 až 7 tun TNT a síle 3,5–4,4 stupně Richterovy stupnice. Výbuch, ke kterému zřejmě došlo už u mořského dna, roztrhl trup ponorky.

K jaderné havárii jako zázrakem nedošlo

Do třetího a čtvrtého oddělení začala proudit voda rychlostí 90 000 litrů za sekundu. V pátém oddělení se nacházely jaderné reaktory, které jako zázrakem nebyly poškozeny, a tudíž nedošlo k jaderné havárii. To následně velmi ocenili západní experti.

Výbuch přežilo asi 23 mužů, kteří se shromáždili v devátém oddělení na zádi ponorky, kde byl únikový průlez.

Mohli se pokusit o záchranu muž po muži a čekat na pomoc v ochranných oblecích na hladině oceánu, zřejmě se jim ale zdálo méně riskantní zůstat v ponorce.

Netušili, že Rusko, které nedisponovalo dostatečnými záchrannými kapacitami, odmítlo pomoc ze zahraničí, a to ze strachu z odhalení svého arzenálu.

Mizivá šance na záchranu

Není jisté, jak dlouho se mužům podařilo v ponorce přežít, zřejmě několik desítek hodin. Vypověděl jim nouzový zdroj energie, takže v místnosti byla tma a zima. Poslední okamžiky své i svých druhů zaznamenal kapitán-poručík Dmitrij Kolesnikov:

„Je příliš velká tma na psaní, ale pokusím se o to. Zdá se, že nejsou žádné šance, 10–20 %. Doufejme, že aspoň toto bude někdo číst. Zde je seznam osob z druhé sekce, kteří jsou teď v devítce a pokusí se odtud dostat. Pozdravy všem, není třeba zoufat. Kolesnikov.“

Patrony na tvorbu kyslíku způsobily požár

Voda prosakovala do nehybného Kursku a nedařilo se ji zadržet. Námořníci použili patrony na zpětnou přeměnu CO2 v kyslík, ale ty zřejmě přispěly k jejich záhubě.

Jeden zásobník nejspíš přišel do kontaktu s mořskou vodou a způsobil chemickou reakci, jež zažehla oheň. Muži se sice ponořili pod vodu, která jim sahala asi po pás, jenže požár spotřeboval zbytky kyslíku, a tak se námořníci udusili.

Zkázu Kursku tak nikdo nepřežil. Jeho trosky byly vyzvednuty nizozemskými záchranářskými společnostmi na podzim roku 2001. Speciální kotvy pro zachycení ponorky byly vyrobeny u nás.

HMS Thetis (1938–1943) 99 mrtvých

Ponorku třídy 1 královského námořnictva postavila společnost Cammell Laird v anglickém Birkenheadu. Na vodu byla ponorka spouštěna 29. června 1938, jejímu prvnímu ponoru velel nadporučík Guy Bolus.

Stroj se vydal směrem k Liverpoolskému zálivu, doprovázel ho remorkér Grebe Cock. Na palubě Thetisu se nacházelo celkem 103 lidí, vedle námořníků šlo i o technické pozorovatele ze společnosti, jež ponorku stavěla.

Voda se valila do ponorky

Při zkušebním zaplavení torpédových komor došlo souhrou nešťastných okolností k tomu, že vnější i vnitřní poklop komory číslo 5 zůstaly současně otevřené. Do ponorky se proto nahrnula voda, která zatížila její příď natolik, že se ponořila do hloubky 46 metrů.

Vzhledem k délce ponorky, jež činila 84 metrů, zůstala její záď s kormidlem a šrouby viset nad hladinou. V těchto místech však nebyl žádný nouzový „východ“ – průlez nebo torpédomet.

Naopak, ponorka měla jediný přetlakový nouzový průlez, kterým ovšem mohly procházet vždy jen dvě osoby najednou.

Bez možnosti úniku

Vzhledem k tomu, že byl plánován několikahodinový ponor, dorazily záchranné lodě k ponorce až následující den ráno. Nejprve se vynořili dva důstojníci, kteří informovali záchranáře o katastrofě.

Většina posádky se však již přiotrávila vydýchaným vzduchem, a i když si vzali přístroj s čistým kyslíkem, byli stiženi nevolností. Ven se dostali ještě další dva muži. Následně došlo k tragédii.

Další člověk, který se pokoušel stroj opustit, zřejmě ztratil orientaci a způsobil, že byly opět otevřeny oba poklopy současně, a do ponorky se tak dostala další voda.

Poučení z krizového vývoje

Záď ponorky klesla na dno dříve, než se ji záchranářům podařilo zachytit do vleku. Za tuto chybu zaplatilo životem 99 mužů. V důsledku katastrofy byly vnitřní poklopy ostatních britských ponorek vybaveny pojistkou (tzv.

thetis clip), která měla zabránit úplnému otevření poklopu, a navíc umožnit jeho rychle zavření v případě, že by dovnitř stroje tekla voda.

Když v září 1939 vypukla válka, byla Thetis vytažena na břeh, opravena a znovu spuštěna na vodu, tentokráte pod novým jménem HMS Thunderbolt. Nejprve sloužila v Atlantiku, v prosinci 1942 však byla přesunuta do Středozemního moře, aby bojovala proti lodím Osy.

Vlajka s lebkou a zkříženými hnáty

Podnikla několik úspěšných akcí, které si její posádka zaznamenávala na vlajku zvanou Jolly Roger s lebkou a zkříženými hnáty.

Tu používaly britské ponorky od první světové války, v reakci na výrok tehdejšího admirála, sira Arthura Wilsona (1842–1921), jež prohlásil, že ponorky jsou neanglické a jejich posádky by měly být pověšeny jako piráti.

Osudným se Thunderboltu stal 14. březen 1943, kdy byla ponorka poblíž Sicílie detekována italskou korvetou Cicogna, jež na ni shodila hlubinné bomby. Nikdo z posádky útok nepřežil. Vrak ponorky se následně potopil do hloubky 1350 metrů.

Ming III (1995–2003) 70 mrtvých

Ming III byla ponorkou typu 35 G námořnictva Čínské lidové republiky, vylepšenou verzí prvního diesel-elektrického plavidla vyvinutého v této zemi. Jejich jediným zahraničním uživatelem je Bangladéš.

V dubnu 2003 došlo během cvičení ve Žlutém moři k selhání ponorky, jež mělo za následek smrt všech 70 lidí na její palubě. Jednalo se o jednu z nejhorších čínských mírových vojenských katastrof všech dob.

Ponorka se pohybovala mezi Severní Koreou a čínskou provincií Shandog, když se jí porouchal motor.

Špatně fungující motor připravil posádku o kyslík

Ten se posádce během ponoru dne 16. dubna 2003 nepodařilo řádně vypnout, takže postupně spotřeboval všechen kyslík, který byl v ponorce k dispozici. Všichni členové posádky se tak udusili.

Nejhorší na tragédii je fakt, že operace probíhala v režimu tichého cvičení bez kontaktu, takže nikomu nepřipadalo zvláštní, že se ponorka nehlásí. Objevili ji až 25. dubna čínští rybáři, kterým bylo divné, že její periskop trčí nad hladinu.

Trvalo tak celých deset dní, než vyšla tragédie najevo. Ponorka byla následně vyzdvižena.

ARA San Juan (1985–2017) 44 mrtvých

Diesel-elektrická ponorka San Juan patřila k podmořským silám argentinského námořnictva, postavena byla v západním Německu, do služby vstoupila v roce 1985. Mezi roky 2008 a 2013 prošla nákladnou modernizací.

Účastnila se cvičení ve spolupráci s USA, zapojena byla také do boje proti nezákonnému rybolovu. Ostatně i k jejímu nenadálému zmizení došlo při rutinním plnění povinností.

Kontakt s ní ztratilo argentinské námořnictvo 15. listopadu 2017, když ponorka plula ze základny v provincii Ushuaia, po vojenském cvičení, na jih země do Mar del Plata.

Velitel hlásil požár v ponorce

Pátrací akce po plavidle pak byla vyhlášena 17. listopadu, když se dva dny neohlásilo.

V době ztráty spojení se ponorka nacházela asi 430 km od pobřeží, její velitel v poslední zprávě uvedl, že se mořská voda dostala do systému ventilace a způsobila zkrat a požár baterií. ARA San Juan ale pokračovala v plavbě.

Kyslíku měla 44členná posádka na 7 dní. Do pátrací akce se zapojily dvě desítky lodí, několik letadel a přes 4000 lidí. Neúspěšně!

Posádku zřejmě zabil výbuch

Vrak ponorky byl objeven až o rok později, 16. listopadu 2018, a to soukromou námořní společností Ocean Infinity najatou argentinskou vládou.

Ta na rozdíl od předchozích „hledačů“ disponovala technologiemi, aby ji v hloubce 870 metrů v oblasti výskytu četných podmořských kaňonů byla schopna nalézt. Na palubě ARA San Juan zřejmě došlo k výbuchu, který zaznamenaly sonary Amerického námořního institutu. Ten zabil všechny členy posádky.