Uchovávat potraviny co možná nejdéle, aby zůstávaly ve stavu vhodném ke konzumaci. O tom sní už staří Egypťané ve 3. tisíciletí př. n. l. a maso nakládají do soli, nebo je suší. Později ho udí, zeleninu pro změnu ukládají do chladu. Ještě dlouhá staletí ale bude mít konzervování potravin své mouchy.
„Dám 12 000 franků tomu, kdo přijde s nápadem, jak uchovávat co nejdéle potraviny pro moji armádu,“ vyhlašuje francouzský vojevůdce Napoleon Bonaparte (1769–1821) v roce 1800. V té době již v tomto směru pět let experimentuje s různými druhy jídel pařížský kuchař a cukrář Nicolas Appert (1749–1841).
V roce 1806 slaví první úspěch. Jeho metoda je založena na následujícím postupu: Povařené potraviny uloží do tlustostěnných sklenic, které následně neprodyšně uzavře korkovou zátkou a zalije voskem.
Poté sklenice, preventivně obalené látkou, vkládá do vody, jejíž teplota přesahovala 100 °C, a provede jejich sterilaci. Když v roce 1810 své poznatky zveřejní, dostane i slibovanou odměnu.
Otvírání na nervy
Francouzské plechy nestojí za moc, proto Appert dával přednost sklenicím. S plechovkami jako vhodnou nádobou pro konzervaci potravin začínají experimentovat Angličané. První konzervárna v Cornwallu je vyrábí z bílého pocínovaného plechu.
Jejich otevírání ale stojí nervy spousty lidí, bez kladívka a dláta to ještě dlouhá léta nejde. Až v roce 1855 přichází jistý Angličan jménem Robert Yeates s vynálezem otvíráku na konzervy.
Američané toto prvenství přiznávají Williamu W. Lymanovi (1821–1891) až v roce 1870. Samozřejmě i jeho výrobek přispěje k tomu, že konzervy přestávají být doménou armádních kuchyní a s rokem 1900 začínají pronikat do spíží všech domácností po celém světě.
Proslavené plechovky
Světu v 50. letech učaruje vakuové balení potravin. I taková obyčejná plechovka ale může být uměním. Tuto myšlenku razí v 60. letech americký malíř, grafik a designér reklamních materiálů, vůdčí osobnost pop-artu Andy Warhol (1928–1987).
Jedinečně ztvární konzervy s Campbellovou polévkou, až se stanou ikonami své doby.
