Pohár trpělivosti přetekl. Protestanti se už od katolíků utlačovat nenechají. V malostranském paláci Smiřických se večer 22. května 1618 sejde skupina radikálních nekatolických pánů. Jedná o dalším postupu.

Psát petice už spiklenci nechtějí, nemá to podle nich smysl. Shodnou se, že uzrál čas ke krvavé formě protestu!

Nazítří houf vzbouřenců v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem (1567–1640) a Václavem Budovcem z Budova (1551–1621) vyráží na Pražský hrad. Vtrhnou do Starého královského paláce, kde sídlí česká dvorská kancelář.

Žáhu si zchladí na přítomných místodržících Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka (1572–1652) a Jaroslavu Bořitovi z Martinic (1582–1649).

„S těmito muži byl sehrán improvizovaný »soudní proces«, v němž bylo nejprve přečteno obvinění obou katolíků,“ vypráví současná spisovatelka Klára Andresová.

Spiklenci označí Slavatu s Martinicem za „rušitele obecného pokoje dobrého i za odbojníky Království českého“.

Budou potrestáni, a to hned! „Zavřeme je do věže!“ navrhuje část rebelů. „Povandrují ven z okna!“ nesouhlasí ostatní a právě jejich nápad je nakonec přijat.

Odvážná zachránkyně

Okna české dvorské kanceláře se nacházejí asi 17 metrů nad zemí. Jako první je vyhozen Martinic. Prý se dovolává pomoci Panny Marie a po pádu se mu skutečně skoro nic nestane! Poté přichází na řadu Slavata.

Dopadne o něco hůř, zraní se při zachytávání venkovních parapetů, ale také přežije.

Rebelové nakonec vyhodí z okna i písaře Filipa Fabricia (asi 1570–1632), který se obou defenestrovaných pánů až příliš horlivě zastával. Také on vyvázne jen s oděrkami.

Zatímco Fabricius uprchne do Vídně, Slavatu s Martinicem zachrání Polyxena z Lobkovic (1566–1642). Oba schová ve svém paláci, a když si pro ně později přijdou vzbouření pánové, ani jednoho jim nevydá.

(Zdroj: HISTORY revue)