Jak zastavit epidemii obezity? Konečně svítá naděje. Zbrusu nové objevy přinášejí revoluční pohled na léčbu nadváhy. V Americe se vědci zaměřili na zastavení samotného procesu tloustnutí, australští obezitologové naopak zkoumali, proč většina lidí není schopná si po zhubnutí ideální váhu udržet. Špatným životním stylem to zřejmě nebude. A lze hubnout pomocí fantazie? Rok 2012 zřejmě přepíše dietologické zásady…
Podle posledních statistických dat obývá Zemi více než 1 500 000 000 lidí s nadváhou, z toho 400 000 000 lidí trpí obezitou. Takřka čtvrtina (21,4 %) lidí má nadváhu a takřka 6 % obyvatel naší planety je tedy obézních.
Nejvíce postižení jsou obyvatelé Americké Samoy, z vyspělých států to jsou USA, naopak nejlépe jsou na tom Japonci. Epidemie burácí i u nás – čeští muži se se svou hmotností dostali v roce 2011 na 1. místo v Evropě, ženy jsou na evropském žebříčku jen o tři příčky níže. Data jsou neúprosná. Všichni se shodují na tom, že chorobnou nadváhu lidstva je třeba zastavit.
Jak se léčí obézní opice?
„Máme prototyp léku proti obezitě,“ přichází na sklonku roku 2011 ze Spojených států dobrá zpráva. Převratný medikament, pojmenovaný Adipotide, je schopný selektivně ničit tukové buňky. „Jde o úplnou novinku, neboť současné léky na hubnutí pracují buď na principu kontroly chuti k jídlu, nebo zamezují vstřebávání tuku z potravy,“ říká členka výzkumného týmu Renata Pasqualiniová, specialistka na funkční interakce proteinů.
„Lék již máme úspěšně odzkoušený na primátech. Očekáváme, že stejně dobře půjde léčit i lidi,“ říká vedoucí výzkumu Kirstin Barnhartová z texaské univerzity. Vědci novým lékem léčili obézní opice – primáty druhu makak rhesus. Výsledky čtyřtýdenní terapie byly ohromující – každý makak ztratil v průměru 11 % své hmotnosti.
Převrat v léčbě na obzoru?
Makakové se během experimentu stravovali stejně jako doposud a měli i stále stejnou pohybovou aktivitu, tedy téměř žádnou. A přesto opice hubly, což se prokázalo nejen úbytkem hmotnosti, ale i snížením BMI indexu (viz box) a obvodu pasu. Úbytek tukové tkáně navíc prokázala i měření rentgenem či magnetickou rezonancí.
„Vývoj této látky pro humánní užití přinese způsob, jak nechirurgicky zamezit nahromadění bílého tuku,“ dodala vědkyně. Lék totiž působí cíleně na bílou adipózní tkáň, tedy přímo na tukové buňky (viz box).
Texaský tým vytvořil syntetický peptid, tedy krátký protein složený ze dvou či více aminokyselin, který je schopný se navázat na specifickou bílkovinu. Ta je přítomna výlučně v cévách, jež vedou k tukové tkáni a vyživují ji.
V laboratořích se hubne!
Peptid pak v cévách spustí cílenou apoptázu, což je termín označující proces úmrtí pro organismus již nepotřebných buněk. Působením peptidu se cévy smrští, krevní podpora tukových buněk je odstraněna a buňky hynou. V organismu se pak vstřebají.
Dřívější preklinické testy Adipotidu na hlodavcích byly také velmi úspěšné, obézní myši shodily průměrně 30 % své hmotnosti.
„Většina experimentálních léků proti obezitě selže při přechodu z hlodavců na primáty,“ vysvětluje Pasqualiniová s tím, že metabolismus a kontrola apetitu centrální nervovou soustavou u hlodavců prostě fungují jinak, než primátům a potažmo lidem. „Jsme hrdí na to, že můžeme sledovat tak velký úbytek hmotnosti u primátů, v modelu tak blízkém lidským podmínkám,“ dodala.
Obézní makakové před tímto výzkumem ztloustli spontánně. „Prostě se sami přejídali tím stejným jídlem, které jsme dávali i ostatním opicím ve skupině. Také si dopřávali méně pohybu,“ řekla vedoucí výzkumu Kirstin Barnhartová.
Kdy zmizí ledvinové obtíže?
„Stejný princip přenosu peptidu, využitý u myší i opic, jsme nedávno potvrdili i u lidského bílého tuku,“ zdůrazňuje doktorka Barnhartová. Zázračný lék podle všeho navíc nezpůsobuje nauseu (pocity na zvracení) či nechutenství, což většina přípravků na hubnutí ano.
Během měsíčního experimentu se však objevil vedlejší účinek – opice více močily a byly dehydrované, což poukazuje na problémy s funkcí ledvin. „Ledvinový efekt byl podmíněný dávkováním, očekávaný a hlavně vratný,“ poznamenala Barnhartová.
Nyní se vědci zaměří na odstranění ledvinových problémů a začnou klinické testy u lidských pacientů. Lék má pomoci i těm s rakovinou. Léčba rakoviny prostaty s sebou nese zvýšení tělesné váhy, což má za následek sérii vedlejších chorob. „Je nasnadě, že pomoc jednoduchou cestou pacientům uleví od nadbytečné zátěže,“ uzavřela Barnhartová.
Australané experimentovali
Dietologové při práci s obézními lidmi vždy počítají i s jistým relapsem (navrácením). Opětovný nárůst hmotnosti po skončení redukční terapie totiž čeká drtivou většinu pacientů. Váhu, na kterou otylí lidé zhubli, si podle statistických dat udrží jen 20 % z nich. To si dosud výživoví specialisté vykládají zejména slabou vůlí obézních, kteří se po terapii postupně vrátili ke starým zlozvykům.
Australští vědci však s tímto tvrzením nesouhlasí. Podle australských lékařů způsobí drastické snížení kalorií nezvladatelný hlad vyprovokovaný hormony, a proto selhávají konzervativní rady pro změnu životního stylu.
Mění nízkokalorická strava chuť k jídlu?
Vědci své závěry zjistili při klinické studii pacientů. Do testu se zapojilo 50 dospělých osob s BMI mezi 27 a 40, průměrné váhy 95 kg, což je spektrum všech tří stupňů obezity i nadváha. Tito dobrovolníci se podrobili redukční dietě.
Po dobu 10 týdnů jedli výrazně nízkokalorickou stravu a měřila se jim hladina hormonu regulujících chuť k jídlu. Měření hormonů probíhala na začátku, na konci programu a rok po počátečním hubnutí.
Hlad, hlad, hlad
Na konci redukčního programu zhubli všichni účastníci experimentu. Průměrný úbytek váhy byl 13 kg na osobu. Poslední měření (rok po skončení terapie) ukázalo, že většina lidí zase přibrala, a to okolo 5 kg.
Měření ukázala, že s počátečním úbytkem váhy se výrazně změnila hladina hormonů, které ovlivňují hlad. Zvýšená hladina hormonů, a tedy i chuti k jídlu však byla trvalá a objevovala se ve všech případech recidivy minimálně po dobu jednoho roku.
Změnit návyk nepomůže?
Z dat vyplývá, že recidiva má hluboký fyziologický základ a není pouze výsledkem návratu ke starým zlozvykům. Vedoucí výzkumu profesor Joseph Proietto tvrdí, že „hladový hormon“ je těžké ovládat vůlí a proto selhávají celosvětové kampaně proti obezitě, které doporučují změnu životního stylu.
„Nemůžeme právě kvůli účinkům hormonů epidemii obezity vyléčit. Bude nejefektivnější zaměřit ochranu veřejného zdraví k prevenci obezity u dětí, než očekávat spásu v novém životním stylu,“ uvedl Proietto. Studie nyní prokázala, že hlad, který hubnutí vyvolává, nelze přehlížet a je třeba jej řešit. Vůlí jej překonat téměř nelze. Snáze by to šlo pomocí nové farmakologické léčby. Jak, to se zatím musí vyzkoumat.
Lze hubnout fantazií?
Jednoduchá poučka lidem s nadváhou a obezitou říká, že pokles hmotnosti o 10 % vede k poklesu všech metabolických komplikací až o 50 %. Posunutí ručičky na váze směrem doleva znamená více, než jen dopnutí posledního knoflíku u kalhot. Pro obézní to je kvalitnější život. Jde hubnout jinak, než pomocí medicíny? Harvardský výzkum tvrdí, že pomůže fantazie.
„Máte chuť na čokoládu? Představujte si, že ji jíte. Mlsná vás za chvíli přejde, nebo ve výsledku sníte sladkostí mnohem méně,“ tvrdí behaviorální psycholog Carey Morewedge z Harvardské univerzity. Princip tkví v tom, že se jedlík musí ve své představě doslova prokousat celou potravou až na konec a nesmí myslet jen na jediné sousto. Potrava totiž chutná jinak při prvním soustu, kdy přichází první stimul do mozku, a při posledním kousnutí, kdy je nasycen nejen žaludek, ale i mozek.
Kdo si představí jídlo, zhubne!
Harvardský psycholog to dokázal na sérii pokusů s 50 lidmi. Nejprve si představovali, že 30x vhazují minci do automatu a poté že jedí 3 bonbóny. Druhá skupina naopak ve svých představách 3x vhazovala minci a pak 30x jedla bonbón. Poté před sebe dostal každý dobrovolník mísu s bonbóny, aby ohodnotil jejich chuť. Výsledek? První snědli v průměru 6 sladkostí, zatímco druzí jen 4.
Další sérií testů Morewedge prokázal, že pro výsledný efekt je důležité představovat si konkrétní jídlo, na které má člověk chuť. Když si účastníci pokusu představovali, že jedí sýr, na následnou konzumaci čokolády to nemělo vůbec žádný vliv. Stejně tak představy, že bonbón, který poté skutečně jedli, jen v představách odkládají na misku. Harvard tedy radí: nebojte se myslet na jídlo. Správné představy chuť zaženou.
Facebook
Twitter
Google+
RSS