V 19. století to malíři nemají jednoduché. Snaží se opouštět ateliéry a zachytit svět ve skutečném světle, ovšem s olejovými barvami se to mnohdy moc nevyplatí.
Ukládají si je většinou do pytlíčků, vyrobených z prasečího močového měchýře, a aby trochu barevné pasty dostali ven, musí ho někde propíchnout a potom zas místo utěsnit.
A to se samozřejmě ne vždy podaří, proto začne americký portrétní malíř John Goffe (1701–1786) jednat. Vezme měkký plátek olova, stočí ho do ruličky a z jedné strany sváže nití.
Rulička se dá mačkat a vytlačit z ní tolik barvy, kolik potřebujeme. Patentovat si vynález nechá záhy 11. října 1841 a oficiální název je „Vylepšená konstrukce prostředku k ukládání barev.“ Na světě je první tuba!
Hliníková revoluce
Postupem času získává tuba praktické víčko, olovo je nahrazeno cínem, ovšem důležitý předpoklad masového rozšíření obalu je představen v roce 1855 na Světové výstavě v Paříži a jmenuje se hliník!
Později ho doplní (nikoliv ale nahradí) šikovný plast, ovšem do té doby už udělají tuby díru do světa.
A to nejen v malířství, kde na ně od počátku nedají dopustit francouzští umělci jako Claude Monet (1840–1926) či Auguste Renoir (1841–1919), a kde tak v podstatě umožní vznik přírodní krásy zachycujícího impresionismu.
Po pár dekádách přestanou být tuby věrné barvám a začnou pronikat do dalších oblastí.
V kuchyni, v koupelně i ve vesmíru
Tuby se hodí nejen umělcům, ale i farmaceutickým firmám pro lékařské i kosmetické výrobky, aby bylo dávkování snadné a hygienické, astronautům na potraviny, aby se daly lépe konzumovat a ve vesmíru se nerozletěly do prostoru.
Dát si něco z tuby ale můžete i na Zemi. A to nejen slazené kondenzované mléko, do tub zkouší někteří výrobci balit třeba i víno. Prý se tak dobře skladuje i uzavírá.
Ovšem je tu jeden sortiment, pro který je právě tuba královským obalem a jinak si ho představit zatím skoro nedokážeme. Zubní pasta!
Nic nebude bez práce!
Prostředek na čištění zubů je tu pochopitelně dříve, dokonce s „pastou“ přijdou již Egypťané ve 4. století př. n. l. Jsou to ale nejprve spíš různé směsi sypkých materiálů, skladované ve sklenicích či keramických nádobách.
Pak se také dlouhá staletí používá pouze kartáček s vodou.
Revoluce nastává právě s tubou, do které zubní pastu poprvé napěchuje syn amerického stomatologa a výrobce zubních past Washingtona Sheffielda (1827–1897) v roce 1892. Při studiu v Paříži si totiž všimne malířů vytlačujících barvy z hliníkových tub.
I pro zubní pastu se obal skvěle hodí a všem to náramně vyhovuje. Vlastně až dodnes, kdy však mnozí začínají vztyčovat varovný prst! Proč? Především se kvůli hliníku tuby nedají recyklovat a miliardy jich končí na skládkách.
A navíc, není už to po takové době přeci jen trochu přežitek? Budoucnost prý patří zubní pastě v tabletách! Ta je zatím spíš okrajovou záležitostí, ale pomalu bychom si už možná měli zvykat. Jednu tabletku zkrátka vložíte do úst a rozžvýkáte.
Trochu to svádí myslet si, že tím bude hotovo, ale bohužel ještě ne – i tak musíme vzít kartáček a zuby vyčistit jako dřív.
