S příchodem bílého muže do Nového světa zazvonil mnoha indiánským kmenům umíráček. Jednou z mála výjimek jsou Navahové. Nejen že si udrželi svůj jazyk a kulturu, ale jejich populace se neustále rozrůstá. V čem spočívá tajemství jejich úspěchu?
Léto roku 1911. Poblíž kalifornského Oroville se objevuje vyčerpaný a hladový indián. Je to poslední příslušník kmene Yahiů, lovců žijících stále na úrovni doby kamenné. Nemá jméno, protože mu je neměl kdo dát. Většinu života prožil naprosto sám.
Berkeleyský antropolog Alfred Kroeber (1876 – 1960) se jej ujímá a dává mu jméno Ishi, což v jazyce Yahiů znamená „muž“. Ishi umírá o pět let později – 25. 3. 1916. Yahiové tak následují dlouhou řadu vymřelých indiánských kmenů Jižní i Severní Ameriky.
Typický osud amerických indiánů
Jejich osud je v mnoha směrech typický. Kmen patřil do širší skupiny Yanů. Nebylo to nijak početné etnikum. Yanové měli celkem asi 3000 příslušníků, počty Yahiů se odhadují na 400.
Zlatá horečka z let 1848 až 1855 přitáhla do Kalifornie davy lidí, kteří v honbě za vidinou rychlého zbohatnutí ničili místní přírodu. Údolí řek a samotné vodní toky byly zdevastovány těžbou a rýžováním. Yahiové tak přišli o většinu příležitostí k rybolovu, jenž pro ně představoval významný zdroj potravy. Zlatokopové vybíjeli zvěř, a to znamenalo pro Yahie další hrozbu.
V roce 1865 přežil Ishi jako malý chlapec „masakr u Tří pahrbků“, při kterém malá skupinka bílých „lovců indiánů“ postřílela 40 Yahiů. Třicítka přeživších nenašla klid. Polovinu z nich povraždili místní rančeři. Zbytek uprchl do pustiny, kde se skrývali více než 40 let.
Úspěšní Navahové
Novodobá historie kmene Navahů se od tragických osudů Yahiů a dalších indiánských etnik dramaticky liší. V roce 1680 tvořilo populaci Navahů asi 8 000 lidí. V roce 1950 jich v USA již žilo 65 000. Dnes se k Navahům hlásí 300 000 lidí, z nichž polovina mluví navažsky.
Původní domovina Navahů leží daleko na severu, na pomezí severozápadní Kanady a Aljašky. Odtud se někdy mezi rokem 1000 a 1500 vydali na 1600 kilometrů dlouhou pouť, jež je zavedla na americký jihozápad do oblasti dnešní Arizony, Colorada, Nového Mexika a Utahu. Popis navažské odyseje se dochoval v ústně tradovaných pověstech.
Blízcí příbuzní? Apačové!
Stejný původ jako Navahové mají i Apači. Oba kmeny přicestovaly ze stejné oblasti. Hovoří blízce příbuznými jazyky náležejícími mezi skupinu athabaských jazyků, jakými dodnes mluví původní obyvatelé rozsáhlých oblastí Kanady a severu USA. Až do příchodu bělochů se vývoj navažské a apačské společnosti příliš nelišil.
Obývali americký severozápad, živili se lovem i zemědělstvím, osvojili si koně, které přivezli do Ameriky Španělé, a podnikali nájezdy do okolí. Pak ale nabraly jejich osudy diametrálně odlišné dráhy. Apačů dnes žije v USA asi 50 000. O expanzi srovnatelné s Navahy se jim ani nezdá.
Drsný život na jihozápadě
Navahové, kteří sami sebe označují jako Diné, vděčí za svůj úspěch jedinečné kombinaci vlastní kultury a přírodních podmínek jejich domoviny. Navahové obývali vyprahlé oblasti, jež zůstávaly dlouho stranou zájmu bílých přistěhovalců. Neprotínaly je cesty pro vozy tažené koňmi, nevedly tudy železnice nebo silnice. Nevznikala tu města. Navahové byli díky tomu uchráněni před častějšími kontakty s Evropany, a tudíž i před nákazou infekčními chorobami zavlečenými do Nového světa z Evropy. V izolaci si Navahové také snáze drželi vlastní jazyk a kulturu.
Přílišná izolace není výhodou
Po celém světě žily mnohé skupiny původních obyvatel v ještě důkladnější izolaci než Navahové. Přesto v Amazonii nebo na Nové Guineji většina z nich taktak přežívá nebo vymírají. V žádném případě jich nepřibývá a populace neexpanduje jako u Navahů.
To dokazuje, že příliš velká izolace nepředstavuje pro přežití v dnešním globalizovaném světě výhodu, ale naopak handicap.
Navahové měli sice od Španělů nebo Američanů odstup, ale na druhé straně k nim nikdy neměli příliš daleko. Snáze proto přejímali to, co jim pomáhalo přežít. Měli přístup ke kovovým nástrojům. Naučili se chovat domácí zvířata a zdaleka nešlo jen o koně. Významnou roli začaly hrát v životě Navahů ovce. Jejich chov se rozmohl natolik, že se ovce stala jakousi navažskou měnou.
Díky „správné míře izolace“ Navahové sice přejímali novinky, ale nestávali se na přistěhovalecké společnosti závislými tak, jako se to stalo některým apačským kmenům žijícím v těsnějším kontaktu s obyvatelstvem evropského původu.
Daleko od sebe
V suché, drsné a členité krajině nemohli žít Navahové na jednom místě ve velkých skupinách. Jednotlivé rodiny žily rozptýleně a obživu získávaly lovem, pěstováním zemědělských plodin a chovem ovcí.
Evropské zemědělce vyhlídky na hospodaření v takových podmínkách nelákaly. Navahové tak unikli osudu Čerokíjů a mnoha dalších kmenů obývajících kraje s úrodnou půdou využitelnou buď jako pole, nebo pastviny. Tito indiáni byli ze své půdy bezohledně vytlačeni. Pokud nechtěli uvolnit prostor, byli vybiti podobně jako Yahiové u Tří pahrbků.
Život v malých rozptýlených skupinkách měl další výhodu. Pokud už se Navahové nakazili infekčními chorobami od bělochů, vymřely jen jednotlivé rodiny. Kmen jako celek dále přežíval. U indiánů Hopi, kteří žili v sousedství Navahů v pueblech, měla stejná infekce mnohem horší následky. Početnou skupinou obývající jednu velkou stavbu se nemoc prohnala jako požár.
Nic, co by lákalo bělochy
K velkému štěstí Navahů se na jejich území nenacházelo ani nerostné bohatství, které by v 19. století lákalo bělochy. Nález zlata v Kalifornii znamenal konec Yahiů a dalších místních kmenů.
Obdobná zlatá horečka v Black Hills v Jižní Dakotě smetla místní Siouxe. Navažské rozlehlé rezervace sice skrývaly pod zemí ložiska zemního plynu, uhlí, vanadu nebo uranu, ale uhelné sloje byly objeveny až po roce 1922 a další nerostné bohatství nabylo na ceně až v druhé polovině 20. století.
V té době už bylo vyhubení, vytlačení nebo okradení indiánů jen těžko proveditelné. Navahové sice nedostávali od těžařských společností vždy úplně férové kontrakty a smlouvy, ale o své přírodní bohatství nepřišli.
Pěstování kulturních výpůjček
Navahové dokázali šanci nabídnutou přírodními podmínkami chytit za pačesy i díky své kultuře. Na rozdíl od Apačů přejímali ze svého okolí vše, co se jim hodilo. Naučili se třeba zemědělství od indiánů Pueblo.
Stejně tak si však „vypůjčovali“ i od Španělů nebo Američanů. To však nenahlodalo jejich vlastní kulturu. Díky tomu jejich populace rostla a přitom neztrácela identitu. Jiné kmeny, které odmítaly přijímat nové věci, následně podlehly konkurenci bělochů. Neslavný konec čekal i kmeny, které přejímaly od bělochů novinky ještě ochotněji než Navahové. Většinou zanikly, protože přijaly i cizí jazyk a kulturu.
Tradice smíchaná s modernou
Navahové jezdí auty, hrají basketbal nebo baseball, farmaří a chovají dobytek. V tom se podobají bílým Američanům. Mnozí z nich však stále žijí v rozptýlených rodinných farmách a staví si i tradiční navažská obydlí tzv. hogany.
Jde o kruhové stavby s trámovou kostrou a hliněnými stěnami. V létě je v hoganu příjemný chládek. V zimě v něm bylo naopak teplo, protože v něm hořelo ohniště, které dnes nahradila kamna. Minimálně polovina lidí, kteří se sami hlásí k navažským kořenům mluví navažsky.
Pastevectví i loupežné nájezdy
Důvodem vysoké flexibility Navahů je zřejmě jejich historicky nedávná migrace. K nové vlasti na jihozápadě USA je neváže tak pevné pouto jako starousedlíky, např. indiány Pueblo. Také život v malých skupinkách vedl Navahy k pružnosti. Každá skupinka si moha vybrat, jak si opatří živobytí. Každá mohla odzkoušet svým způsobem jedinečnou kombinaci lovu a sběru, zemědělství, pastevectví, obchodu či loupežných nájezdů na sousedy.
V současnosti mizí bohatství řečí a kultur po celém světě tempem, jaké nemá obdobu. Globalizovaný svět má tendenci mluvit několika světovými jazyky a kultury se navzájem mísí a splývají. Osud Navahů nabízí inspiraci k tomu, jak alespoň část jazykového a kulturního bohatství zachránit.
Facebook
Twitter
Google+
RSS