Chaos panuje v ulicích Londýna v polovině 19. století. S rozvojem průmyslu míří do centra britské metropole za prací čím dál víc lidí z menších i větších vzdáleností. Ulice jsou věčně ucpané povozy a drožkami. Situace začíná být neúnosná.
Aktivity se nakonec chopí městský úředník a syn čalouníka Charles Pearson. Jeho nápad je prostý – odvést část dopravy do podzemí… Po třech letech výstavby je 10. ledna 1863 pro veřejnost slavnostně otevřena sedmikilometrová trasa prvního metra na světě. Spojuje dvě významná londýnská nádraží – Paddington a King´s Cross.
Nachází se na ní celkem sedm stanic a hned první den se po ní sveze 38 000 natěšených pasažérů (v prvním roce provozu je to zhruba 9,5 milionu osob), jimž cesta z konečné na konečnou trvá 18 minut.
Požitek kazí kouř
Se zvědavostí se ovšem mísí obavy, protože dřevěné vozy jsou jen špatně osvětleny plynovými lampami. A pak je tu všudypřítomný, nepříjemný kouř. První vozy metra totiž táhnou parní lokomotivy. I když je celá trasa opatřena různými komíny a odvětrávacími šachtami, evidentně to nestačí.
Výstižně se k situaci vyjádří jeden z koloniálních úředníků, který při návštěvě Londýna vyzkouší nový dopravní prostředek: „V tunelu to páchlo jako z tlamy krokodýla.“
Bankrot nahrál elektřině
Trpělivost s parními lokomotivami v podzemí nakonec dochází i britskému parlamentu, který vydává zákon, jímž přímo zakazuje jejich použití v takových podmínkách. Provozovatel londýnského metra proto hledá náhradní řešení. Zprvu se jedná o možnosti, že by soupravy byly taženy na laně, ale společnost, dodávající takovou technologii, zbankrotuje. Nabízí se proto elektrifikace podzemní dráhy.
Na elektřinu už jezdí také první metro na evropské pevnině, otevřené v roce 1896 v tehdy ještě uherské Budapešti.
Facebook
Twitter
RSS