Poručík Hunter podrbe za uchem černého erdelteriéra a připevní mu k obojku malý vzkaz. „Sbohem Jacku… A vrať se,“ řekne, načež se pes odplíží směrem k velitelství.

Pohybuje se přikrčen těsně u země, ale nepřátelská palba je příliš silná a ani on se nevyhne zásahům. Jedna střela ho trefí do čelisti, druhá do stehna, třetí mu roztrhne přední tlapku. Jack se přesto kulhá dál ještě několik mil, dokud nedosáhne svého cíle. Tam se zhroutí a zemře.

Jediná naděje

Podobně jako mnoho jiných válečných psů pochází i erdelteriér Jack z londýnského útulku pro zatoulané psy. V britské škole válečných psů projde přísným výcvikem na roli kurýra a hlídače a v roce 1918 je odeslán do Francie.

„Britská jednotka Sherwood Foresters umístila erdelteriéra Jacka na předsunutou frontovou pozorovatelnu. Pak vypukla bitva a Němcům se podařilo přerušit veškeré drátové spojení s velitelstvím, nacházejícím se asi 6 km za frontovou linií,“ zmiňuje se Hamerová.

Vojáci, odkázáni na přísun posil, se ocitnou v patové situaci. Bez spojení s velitelstvím je čeká jistá likvidace, avšak projít palbou nepřátelských kulometů nikdo z nich nedokáže. Existuje pouze jediná naděje – erdelteriér Jack.

Úlomek šrapnelu mu roztříští čelist

Poručíkovi Hunterovi je těžko u srdce. Ještě jednou si přečte krátký vzkaz, pak ho vloží do koženého váčku a ten opatrně připevní Jackovi k obojku. „Vrať se,“ rozloučí se se svým věrným kamarádem, načež ho vyšle směrem k velitelství.

Pes se plíží podél země několik mil, využívá všech terénních nerovností a úkrytů, mohutné nepřátelské palbě ale uniknout nedokáže. Úlomek šrapnelu mu roztříští čelist a muži z praporu sledují, jak zavrávorá.

Další střela mu rozřízne černohnědý kožich od hřbetu až po stehno, třetí zásah dostane Jack do přední tlapky. Ale nevzdává se, plíží se dál jen po třech nohou, dokud nedosáhne velitelství. Tam se zhroutí na zem a zemře. Za „udatnost v boji“ obdrží posmrtně Victoria Cross.