Zatímco někteří lidé bez problémů vstanou v pět ráno a před ochodem do práce či školy stihnou ještě spoustu práce, jiní mají problém „nastartovat“ před desátou hodinou.

Lidé typu „sova“, kteří chodí pozdě spát, mohou mít oproti „skřivanům“ i jiné nevýhody, než jen ranní rozespalost. Současné nejnovější výzkumy naznačují, že pozdní ukládání ke spánku může přispívat k nočním můrám.

V živém těle platí, že vše souvisí se vším. V těle tak neuvěřitelně složitém, jako je to lidské, zavede vědce pátrání po nejrůznějších souvislostech často tam, kde by laik rozhodně žádnou souvislost nečekal.

Řadu nečekaných spojení dokáže odhalit i výzkum spánku, který je těsně navázán na výzkum rytmických dějů v organismu řízených hormony, tzv. cirkadiánních rytmů.

Tyto výzkumy jsou navíc velmi aktuální v době, kdy je západní svět obcházen plíživou epidemií deprese a dalších poruch nálady, nemluvě již o souvisejících kardiovaskulárních obtížích.

Na souvislost mezi pozdním ukládáním ke spánku nedávno narazili lékaři z kanadského Montrealu i Vanu v Turecku.

Sova kontra skřivan

Jako první formulovali souvislost mezi bděním do noci a hrůzyplnými sny v roce 2010 psychologové z Laboratoře pro výzkum snů a nočních můr při Nemocnici Sacre-Coeur v kanadském Montrealu pod vedení Tore Nielsena.

Vědci připravili dotazník přístupný prostřednictvím internetu, v němž testovali vztah nočních můr nejen na tzv. chronotypu (tedy právě sova versus skřivan), ale i na věku či pohlaví.

Celkově se vědcům sešlo celých 3974 odpovědí (poměr mezi ženami a muži byl asi 3:1), průměrný věk respondentů osciloval okolo 26 let.

Když vědci výsledky dotazníkového šetření statisticky vyhodnotili, zjevila se před nimi poměrně jednoznačná souvislost. S přibývající oblibou pozdního usínání se frekvence nočních můr zvýšila.

Velmi solidní datový soubor však poučil vědce o ještě jedné zajímavé souvislosti: pohlavím náchylnějším k vyšší frekvenci nočních můr v závislosti na chronotypu jsou ženy.

Brzká replikace výsledků

Výsledky Nielsenova týmu se zanedlouho podařilo poměrně přesně zopakovat i dalšímu týmu, který vedl Yavuz Selvi z univerzity ve Vanu v jihovýchodním Turecku.

Na této univerzitě má výzkum spánku velkou tradici a vědci proto nejčastěji využívají vlastní dotazníky, tzv. Vanskou škálu (viz rámeček).

Studie se účastnilo celkově 264 univerzitních studentů, kteří měli hodnotit frekvenci svých nočních můr na škále od 0 do 4, přičemž nižší čísla znamenají nižší frekvenci.

Studenti, kteří sebe sama hodnotili jako večerní typy čili „sovy“, dosáhli průměrného skóre 2,1. „Skřivani“ skórovali podstatně lépe: v průměru se dostali na hodnotu 1,23.

Nabalování spánkového dluhu…

Pozoruhodně přesná shoda ve výsledcích dvou týmů z různých konců světa pochopitelně volá po vysvětlení. S jedním z nich přispěchal další odborník na problematiku spánku, Mark Blagrove z univerzity ve Swansea ve Walesu.

Jeho teorie je ve svém jádru poměrně jednoduchá: lidé „typu“ sova totiž často notoricky trpí nedostatkem spánku. Ačkoliv chodí spát pozdě, vstávat musí stejně jako ostatní brzy ráno.

Jejich nevyspalost se tak celý týden střádá a kompenzuje se dlouhým spánkem během víkendů. Během dlouhého spánku se však na druhou stranu snadněji vyskytne tzv. REM fáze spánku, která je typická intenzivním sněním.

A kde je intenzivní snění, tam mohou být i noční můry. „Další výzkumy by měly zjistit, do jaké míry se na vzniku noční můry podílí kolize REM fáze spánku a vysoká hladina „stresového hormonu“ kortizolu,“ vysvětluje Yavuz Selvi.