Vodník. Zelený mužíček ověšený pentlemi, který si na břehu rybníka nebo řeky zašívá boty a roztomile blekotá. Tak na takový obrázek z českého folkloru zapomeňte. Skotská obdoba vodníka zvaná kelpie je totiž spíše smrtelně nebezpečnou stvůrou. Mohou být ale legendy o ní aspoň částečně pravdivé?

Stmívá se. Po břehu jednoho z mnoha skotských jezer se prochází mladý pár, který si sem odskočil z vesnické tancovačky. Mladík se náhle zarazí a ukáže před sebe. Proti nim se blíží nádherný urostlý kůň s hřívou černou jako noc.

Mladý muž usuzuje, že jde o divokého koně. Pokud ho chytí, může na jeho prodeji pěkně zbohatnout. Jenže když se vyhoupne na hřbet zvláštního hřebce, zjistí, že jeho kůže podivně lepí.

Z jeho hrdla vyjde zděšený výkřik, když vtom se podivný kůň vrhne přímo do studené vody. I takový příběh můžeme zaslechnout v některých odlehlých skotských oblastech.

Kelpie neboli vodní kůň – bytost připomínající koně s dlouhou vlající hřívou – je po celá staletí postrachem všech, kteří se sami vydávají do blízkosti mnoha vodních toků. Kde se zmínky o nebezpečných kelpiích objevily poprvé?

Většinou je smrtící

Kelpie jsou podle všeho ve Skotsku postrachem už ve středověku. Nejvíce záznamů o nich však pochází z 18. a 19. století.

Například v knize skotského autora Jamese Mackinleyho s názvem Folklor skotských jezer a pramenů se nachází velmi zajímavá pověst o farmáři z Aberdeenshire, kterému jednoho dne při návštěvě mlýna utekl kůň.

Když začal spílat a volat, že se potřebuje dostat domů, objevil se na cestě jiný, velmi zvláštní kůň. „V tichosti se nechal naložit pytli s moukou a odvezl farmáře až domů. Tam muž odnesl pytle dovnitř, a když se vrátil, kůň, kterého přivázal u brány, byl pryč.

Farmář jen uslyšel, jak běží do nedalekého jezírka a skáče dovnitř,“ píše se v knize. Mnohé příběhy jsou však daleko temnější.

Americký záhadolog Nick Redfern upozorňuje, že skotský folklor popisuje kelpii hlavně jako zákeřného tvora, který číhá na nevinné kolemjdoucí. „Většina těchto setkání byla pro oběť smrtelná,“ upozorňuje Redfern.

Oběti vodnímu bohu

Skutečná podoba kelpie i to, co za tvora by to mohlo ve skutečnosti být, je velkou záhadou. Nejčastěji se hovoří o koni s dlouhou hřívou, která vlaje ve větru.

Další varianty pak hovoří o tom, že má rybí ocas nebo že se dokáže přeměňovat do podoby krásné ženy lákající poutníky do jezer. Ve zvířecí podobě je barva kelpie většinou černá. Výjimkou však nejsou varianty sněhově bílé či tmavě modré.

Jedna pověst pak popisuje kelpie jako „zelené sklo s černou srstí a ocasem otočeným k zádům do velkého kola.“ Lze tato tvrzení a svědectví o kelpiích brát pouze jako vymyšlené báje? Názory se různí. Historici většinou tvrdí, že jde jen o vymyšlené příběhy.

Americký folklorista Gary R. Varner pak předpokládá, že víra v kelpie pochází snad až ze starověku. Z dob, kdy byla vodním božstvům obětována nejen zvířata ale i lidé.

Další teorie pak praví, že za vším mohlo být pozorování vodní smršti, tedy jakéhosi vodního tornáda, která se ve Skotsku často objevují. Co když je ale pravda ještě trochu jiná?

Jen jiný název pro lochnesku?

Nemálo záhadologů spekuluje, že by za kelpií skutečně mohl být nějaký existující tvor. Tvor, který buď kdesi přežívá dodnes, nebo pravděpodobněji už před staletími vyhynul.

Zmíněný Nick Redfern pak upozorňuje, že největší počet příběhů o kelpii pochází od slavného jezera Loch Ness. „To očekávatelně vyvolává otázky: Nemohly být Nessie a kelpie v minulosti jedním a tím samým tvorem?

Podle mého názoru ano,“ říká Redfern. Podle něj klidně mohlo jít o skutečného tvora z masa a kostí.

Vyloučit prý ale nelze ani možnost, že jde o nějakou bytost schopnou měnit podobu, či dokonce o ducha, který kdysi mohl opravdu sloužit jako božstvo pro dávné obyvatele dnešního Skotska.

Potvrdí se někdy v budoucnu propojení tohoto mýtu s legendami o lochneské příšeře? Nebo je toto vodní monstrum ještě něčím úplně jiným?