Jedenáctiletý Maximin a patnáctiletá Melánie v údivu hledí na ženu, jejíž hlavu věnčí koruna z růží. Proč neustále pláče? Ublížil jí snad někdo? V této chvíli děti ještě netuší, že mají co do činění s Pannou Marií.
Podobně jako Itálie, Portugalsko či Mexiko se významnými mariánskými místy může pyšnit také Francie. Kromě proslulých Lurd se svědkem zjevení Královny nebes stala La Salleta. Právě poblíž této malé vesnice ve francouzských Alpách se dvě děti v první polovině devatenáctého století setkávají s velmi netradiční podobou Panny Marie.
V čem se mariánské zjevení na horských pastvinách liší od ostatních?
Kdo je plačící žena?
Podobně jako v případě portugalské Fátimy také v příběhu z Francie figurují pasáčci. Devatenáctého září 1846 odpočívají patnáctiletá Melánie Calvat (†1904) a jedenáctiletý Maximin Giraud († 1875) po svačině, kterou si dopřáli mezi pasením dobytka. Náhle spatří ohnivý kotouč. Ten se postupně zvětšuje, až v něm děti spatří postavu ženy v prostém úboru.
Na její hlavě sedí čepec korunovaný věncem z růží. Krásná paní, jak ji pasáčci později nazvou, však sedí schýlená, jako by ji něco bolelo, s lokty opřenými o kolena a hlavou v dlaních. Přitom neustále pláče. „Myslel jsem si, že to je nějaká matka z Valjoufrey, kterou děti vyhodily z domova a která se přišla vyplakat do klidu hor.
Měl jsem chuť jí říct, aby už neplakala, že my jí pomůžeme,“říká o svém prvním dojmu ze setkání se zjevením Maximin. Děti, které vůbec nenavštěvují hodiny náboženství, nemají nejmenší tušení, že právě na devatenáctého září připadá svátek Panny Marie Bolestné.
Proč je tajemná neznámá tak smutná?
Znepokojující poselství
Pasáčci se nejprve zdráhají k plačící ženě, jejíž oděv září podivným světlem, přiblížit. Krásná paní je však zavolá k sobě melodickým hlasem, jemuž nelze odolat. Vyloží jim svůj zármutek nad stavem světa – jak ji ničí bezbožnost lidí, braní Božího jména nadarmo, či nesvěcení neděle. Varuje děti, že pokud lidé budou nadále pokoušet Boha, přijde hlad a neštěstí.
Vyzve Maximina a Melánii, aby se více modlili a její poselství předali všem lidem. Teprve, když pasáčci uposlechnou její výzvu, dozvědí se, s kým to vlastně hovořili. Vždyť se setkali se samotnou Matkou Boží! Církev uzná zjevení za autentické v roce 1851 a do La Sallety míří davy zbožných poutníků.
Až v roce 1858 odtajní Melánie také další část poselství, v němž si Panna Marie stěžuje na chování církevních představitelů. „… kněží svým špatným životem, veškerou svou neuctivostí a svou bezbožností v slavení svatých tajemství, láskou k penězům, láskou k poctám a rozkoším, kněží se stali stokami nečistoty,“říká mimo jiné světice ústy mladé vizionářky.
Melánie kritiku církve zveřejní s takovým zpožděním údajně na Mariinu žádost. Proč s poselstvím nemohla vyrukovat dříve? Věděla Bohorodička, že by církev nechtěla v takovém případě zjevení uznat?
Čím to, že si Panna Maria k předání velmi závažných vzkazů často vybírá chudé a nevzdělané děti?
Facebook
Twitter
RSS