Pařížský Moulin Rouge hučí jako úl. Ve vzduchu je cítit směs kouře, alkoholu a parfémů. V rohu, trochu bokem od ostatních, posedává malý shrbený mužík s kulatými brýlemi a velikým nosem. V jedné ruce svírá skicák, ve druhé skleničku absintu.

Francouzský malíř a potomek starého aristokratického rodu Henri de Toulouse-Lautrec (1864–1901)  trpí od narození celou škálou nejrůznějších nemocí. Na vině je patrně příliš blízké příbuzenství Henriho urozených předků.

Už od svých 14 let prakticky neroste, měří jen 152 centimetrů. Ramena má pokleslá, paže poněkud krátké, ruce hrubé. Nohy má jako malé dítě, chodí ztěžka a musí se opírat o hůl.

Posedlý uměním

Nestane se z něj v žádném případě samotář ani společenský vyděděnec, otevřená povaha a pravděpodobně také nikdy ne zcela vyprázdněná peněženka mu zajišťují mnoho přátel, kteří rovněž uznávají jeho práci.

Té se Lautrec věnuje s obrovským zápalem. Během pár let vytvoří stovky obrazů, plakátů, litografií a časopiseckých ilustrací, které mu už v mladém věku přinesou slávu.

Deprese a pocity méněcennosti si ovšem zároveň léčí častými návštěvami nevěstinců a nezřízenými pitkami v pařížských nálevnách a kabaretech. V roce 1888 se navíc nakazí syfilidou.

Absolvuje četné léčebné kúry, ty jsou však vzhledem k tehdejšímu stavu terapeutických možností poměrně neúspěšné.

Konec je blízko

O to víc tíhne k alkoholu. Koncem 90. let už není schopen své pití kontrolovat. Je stále nervóznější, podrážděnější a vzteklejší. Navíc se u něj začne projevovat paranoia.

„Když byl jednou na návštěvě u přátel, měl halucinace a střílel kolem sebe z pistole, protože měl dojem, že okolo sebe vidí pavouky. Byl to první záchvat deliria tremens,“ zmiňuje se rakouský spisovatel Hans Bankl (1940–2004).

Příbuzní a malířští kolegové jsou zděšení, v jakém příšerném stavu se 34letý umělec nachází. Jejich výčitky a výstrahy však způsobí pravý opak. Lautrec se rozejde s kamarády a dostane se do špatné společnosti.

Vysedává často celé dny u jednoho obchodníka s vínem a pije – rychle stárne a vypadá ještě hůř než obvykle. „Mně pití neškodí… Vždyť můj konec je tak blízko, že?“ komentuje svůj politováníhodný stav. Umírá dva roky nato, v pouhých 36 letech.