Znáte to, vidíte ve vitríně zákusek a nemůžete odolat. Jiný se zase může doslova utlouct třeba po smažených chipsech nebo po čokoládě. Máme na ni takovou chuť, že na to nelze přestat myslet. Co ale stojí za chutěmi, kvůli kterým máme tolik výčitek? A můžeme se jim nějak bránit?
Dědictví po předcích
Naše náchylnost k určitým chutím ale může mít také kořeny sahající mnoho tisíc let před naše narození. Britský psycholog Leigh Gibson se domnívá, že třeba chuť na tučná jídla nám byla naprogramována už v pravěku.
„Když pravěký člověk objevil kus jídla, v mozku se mu začala uvolňovat chemická látka dopamin, díky které si zapamatoval danou situaci, a také látky, které v něm vyvolaly pocit štěstí a radosti,“ vysvětluje Gibson. Po narození nás pak ovlivňuje chuť mateřského mléka.
Jeho sladká příchuť může mít vliv na to, že nám tak chutnají sladkosti.
Mocné bakterie
Důležitou roli v našich chutích hrají i střeva. Obsahují totiž téměř autonomní prostředí naplněné bakteriemi, které se starají o naše trávení. Jejich činnost pak soustavně monitoruje sto milionů neuronů, a ty posílají do mozku informace o natráveném jídle. Tato nekonečná komunikace mezi trávicím systémem a mozkem dokáže také změnit náš názor na to, co nám chutná.
Třeba, když bakterie zpracovávají hodně vlákniny, vylučují látku, která do mozku pošle signál o tom, že jsme sytí a spokojení.
Můžeme se ovládnout?
Jedinci se silnou vůlí dokážou vyvolat ve svém mozku podobnou reakci odměny tím, že jídlo, po kterém touží, odmítnou. Něco takového ale vyžaduje dlouhodobý cvik. Pro ty ostatní se pak londýnské centrum pro biotechnologii snaží vyvinout elektronický čip, který by dokázal monitorovat signály mezi trávicím traktem a mozkem.
Pokud by rozpoznal informaci o toužení, zamezil by prostě její cestě do mozku.
Hladový hormon
Další výzkum se zabývá hormonem, který je zodpovědný za pocit hladu. Jmenuje se ghrelin a produkuje ho sliznice ve střevech a žaludku. Ghrelin má totiž v lidském těle svého přímého protivníka, který se jmenuje obestatin. Ten naopak pocit hladu tlumí.
Vědci se domnívají, že pokud by bylo možné přesně popsat jejich fungování v lidském těle, bylo by možné jej využít i pro léčbu závislostí, například na nikotinu či alkoholu.
Touha po těchto drogách má totiž podobný průběh v našem mozku jako touha po jídle.
Facebook
Twitter
RSS