Tvář na Marsu, strašidelná tvář na štítu velhartického kostela, ďábelské tváře v plamenech při požáru katedrály Notre-Dame a mnohé další výjevy byly skeptiky často připisovány na vrub pareidolie.

Jevu, který ani vědci donedávna neuměli vysvětlit. Nyní se jim prý konečně podařilo pareidolii porozumět. Je však odpovědí na všechny tajemné tváře?

 

„Je to jen optický klam, hra světel a stínů, která náš mozek nutí myslet si, že vidí lidskou tvář.“ Těmito slovy skeptičtí vědci vysvětlují nejeden incident, při němž se objevila lidská tvář tam, kde by být vůbec neměla, například na Marsu.

Tvář Cydonie se stala jedním z nejslavnějších případů jevu, který vědci označují jako pareidolii.

Jenže sama pareidolie vyznačující se schopností vidět tváře v každodenních předmětech, jako jsou mraky, kmeny stromů či pěna na šálku čerstvě zalité kávy, byla pro vědce až donedávna poměrně velkou záhadou. Nebylo zcela jasné jak a proč k ní vůbec dochází.

Jaké procesy se v mozku odehrávají a proč tak rád interpretuje vizuální signály jako lidské tváře?

Nebylo by pro lidský mozek mnohem výhodnější vidět realitu a nedomýšlet si tváře v dýmu nad ohněm či Ježíše Krista na spáleném toastu?Australští vědci tvrdí, že se jim podařilo najít odpovědi na tyto otázky.

Je to výhodnější

Vědci ve snaze porozumět mechanismu, které za pareidolií stojí, provedli důkladnou studii a nyní věří, že našli důkazy, podle nichž jev souvisí se stejnými procesy, jaké mozek používá k identifikaci a analýze skutečných lidských tváří.

Pro mozek je to prý výhodnější i za cenu toho, že se čas od času dopustí chyby.

„Z evolučního hlediska se zdá, že výhoda nikdy nepřehlédnuté tváře daleko převažuje nad chybami, kdy jsou neživé předměty vnímány jako tváře,“ vysvětluje hlavní autor studie profesor David Alais z psychologické fakulty Univerzity v Sydney.

Uvědomit si přítomnost dalšího člověka a rozpoznat, zda se jedná o známou tvář, může být leckdy otázka života a smrti.

„Rychlá detekce obličejů je velkým přínosem, ale systém spoléhá na pravděpodobnost, přičemž používá jen hrubou šablonu dvou očí nad nosem a ústy. Spousta věcí může této šabloně odpovídat a vyvolat tak reakci na detekci obličeje,“ tvrdí vědec.

Toto rozpoznávání obličejů v mozku probíhá bleskovou rychlostí během několika set milisekund. Porozumění pareidolii ovšem nezodpovídá všechny otázky.Naopak hledání odpovědí na některé téměř ztěžuje.

Jsou všechny tváře na neživých objektech pouhým omylem našeho mozku, nebo může v některých případech jít o skutečnou záhadu?

Když jsou tváře víc než pareidolie

Zatímco Tvář Marsu skutečně může být pouhou pareidolií, existuje také řada případů, kdy verdikt není tak jednoznačný. Řeč je například tvář z kostela u velhartického hřbitova, která se objevila po tragédii, při níž zemřela mladá dívka.

Tvář na štítu stavení přetrvává i poté, co kostel dostane novou fasádu.

Neméně mrazivý příběh provází fotografii dvou „tváří“ zachycených na mořské hladině v těsném závěsu za tankerem Watertown. Na palubě lodi v roce 1924 umírají dva námořníci James Courtney a Michael Meehan.

Podle někdejších tradic jejich těla skončí v moři. Následujícího večera se ale ke zděšení zbytku posádky jejich obrovské přízračné tváře objeví ve vodě za zádí tankeru.

Obličeje mrtvých námořníků se vracejí každý následující den před soumrakem, dokud tanker neopustí Pacifik. Spatřit je měla téměř celá posádka a zachovala se i fotografie obou tváří.

Negativ fotografie dokonce prohlédli odborníci, kteří se shodli, že nejde o padělek. Jde snad i v tomto případě o pouhou pareidolii, nebo je ve hře něco mnohem děsivějšího?Okolnosti nasvědčují druhé z možností.