Makedonský král Alexandr se s armádou plaví přes Helléspont do maloasijského Abydosu. Těsně před přistáním na perském území vezme do ruky oštěp. Zbraň zasviští vzduchem a dopadne na pevninu. „V této zemi jsem pánem já,“ dává tak na vědomí Peršanům.

Řeka Gráníkos (dnešní Biga na západě Turecka) je v květnu 334 př. n. l. rozvodněná. Perská armáda, kterou tvoří 16 000 jezdců a 15 000 pěšáků, táboří na jejím vyvýšeném břehu.

Když se na druhé straně řeky objeví makedonský král Alexandr (356–323 př. n. l.) okamžitě zaznamená chybu nepřítele. Protilehlý břeh nechrání pěchota, jak je tehdy zvykem, ale jízda.

„Odložíme bitvu na druhý den,“ radí králi velitelé v čele s Parmeniónem (asi 400–330 př. n. l.). Jenže Alexandr si uvědomí, že přehmat nepřítele mu hraje do karet. „Zaútočíme okamžitě,“ rozhodne.

Zaplní prázdnou státní kasu

Makedonští vojáci těží z toho, že mají kvalitnější výzbroj a lepší výcvik. Jejich dlouhá kopí lépe zasahují cíle než krátké perské oštěpy. Peršané podlehnou Alexandrovu tlaku.

Jakmile jejich velitelé Spithridatés a Rhoisakés umírají, perská jízda se rozuteče. Alexandr využívá situace a z boku útočí na nepřátelskou pěchotu. Daří se mu ji zničit.

Vítězství přichází jako na zavolanou, protože makedonská státní pokladna je prázdná a získáním nových území si polepší.

Pustí je za manželkami

Triumf v bitvě u Gráníku, vůbec první nad Peršany, otevře Alexandrovi cestu do nitra jejich říše. Za důležité vítězství se proto vojákům nečekaně odmění.

„Na začátku tažení do Malé Asie, po bitvě u Gráníku, ale před bitvou u Issy, dopřál svým vojákům jednorázovou úlevu, kterou by dnes naše armáda v evropských poměrech nazvala dovolenou z rodinných důvodů,“ popisuje současný slovenský autor Slavomír Steigauf.

Řada vojáků se ženila krátce před výpravou a nyní dostala možnost strávit zimu s manželkami v Makedonii. Popularitu svých vojáků si král získá i díky tomu, že za ně později splatí jejich dluhy.