Lehkonohé krásky se vždy těšily velké popularitě. Pohádky vyprávějí stovky příběhů o lásce lesní žínky a člověka, o jezerních pannách obdarovávajících smrtelníky poklady, a o nevyzpytatelných divoženkách.

Patří všechny tyto bytosti jenom do smyšlených vyprávění? V to bychom možná měli doufat. Prý se totiž dovedou chovat velmi záludně.

Na stříbřitým svitem měsíce ozářeném palouku se vznášejí lehkonohé nadpozemský krásné dívky. Po zádech jim spadají dlouhé rozpuštěné vlasy – zlaté, stříbrné či rusé. Kolem jejich štíhlých těl vlají průsvitné látky utkané z mlhy a měsíční příze.

Zpívají líbeznými hlasy a tančí tak lehce a ladně, že se pod nimi nezachvějí ani stébla trávy. Nějak takto si představujeme víly. Tyto bytosti však nemusely být vůbec krásné, a navíc mohly člověku vážné uškodit. Jak?

Mámivé kouzelnice a škaredé zlodějky

Podle lidových pověstí existuje několik druhů víl. Krásným zlatovlasým pannám tančícím na lesních mýtinách se zpravidla říká lesní žínky. Dovedou si prý proměňovat v různá zvířata – v labutě, koně, sokoly, či dokonce vlky.

Často se zjevují, když padá rosa, nebo se na obloze zaleskne duha. Nejvíc jich však lze spatřit za svatojánské noci. Tehdy prý lákají mládence do kola. Nešťastníka, který neodolá jejich vábení, utancují k smrti! Když chtějí, mohou však člověku také pomoci.

Prý mu prozradí osud, nebo mu pomohou léčivou magií. Velice nebezpečné dovedou být vodní víly – rusalky. Zjevují se u tůní a jezírek a topí neopatrné pocestné. Navíc se traduje, že rozčesáváním svých vlasů přivolají povodeň.

Šeredné sestry krásných víl jsou známé jako divoženky. Na ty by si prý měly dát pozor zvláště novopečené matky. Ponechá- li totiž žena své dítě bez dozoru, divoženka ho ukradne a nahradí je svým zrůdným potomkem.

Mezi víly bývají zařazovány také jeskyňky známé z pohádky O Smolíčkovi pacholíčkovi. Nepatří však tato stvoření jen do vyprávění pro děti?

Obyvatelky jiného světa?

První doložené zprávy o vílách u Slovanů se objevují v šestém století. Později se kronikáři zmiňují o zákazu jejich uctívání. Lidé totiž přinášeli různé obětiny v podobě koláčků či květin, aby si vrtošivé bytosti naklonili.

Toto chování podporuje přesvědčení některých folkloristů, že víra ve víly je pozůstatkem pohanských představ.

Křesťané zase často tvrdili, že lesní žínky a rusalky jsou duchové předčasně zesnulých dívek, nejčastěji těch, které spáchaly sebevraždu nebo se utopily. A co si o vílách myslí dnešní esoterici?

Jisté je, že to byly bytosti z Jiného světa, které se občas pomocí různých bran a průchodů mezi světy mohli dostat do světa lidí a setkat se smrtelníky,“ tvrdí samozvaná odbornice na nadpřirozené jevy Petra Vavrouchová (*1989) vystupující pod přezdívkou Lúmenn.

Opravdu by víly mohly pocházet z jiné dimenze? Vznikly všechny pověsti o čarokrásných či ohyzdných nadpřirozených ženách jenom v lidské fantazii, nebo mají svůj reálný základ?