Chalupu ovládl smutek. Jedno z dětí zemřelo na zápal plic! Zesnulý chlapec však s rodinou ještě nějakou dobu zůstane. Venku mrzne, cesty zapadaly sněhem, a tak nemůže být pohřben. Rodiče uloží tělo na ohoblované a hladce oříznuté prkno a přenesou ho na půdu…
Život na české i německé straně Šumavy býval vždycky tvrdý. Zdejší lidé mají co dělat, aby v drsné krajině přežili. Zvykli si, že smrt na ně číhá v podstatě na každém kroku. Když někdo zemře během zimy, nastává problém. Nebožtík se nedá důstojně pohřbít. Nejde jen o to, že vykopat hrob ve zmrzlé zemi dá pořádnou fušku. Řada šumavských samot je od hřbitova vzdálena více než deset kilometrů.
Hospodáři nechtějí riskovat, že jim jejich mnohdy jediný kůň pojde na cestách, zapadaných haldami sněhu. Proto si nechávají tělo zesnulého až do jara v chalupě.
Stejně jako šumavští Králováci, kteří od středověku stráží česko-bavorské hranice a údajně tento zvyk zavedli.
Vyrobená do zásoby
Dokud nesleze sníh, odpočívá nebožtík v chladu na takzvaném umrlčím prkně. Horalové si je vyrábějí v průběhu roku do zásoby. Zesnulého člena rodiny ostatní svátečně obléknou, zatlačí mu oči a podvážou bradu šátkem, aby jeho ústa zůstala zavřená. Následně „uložili nebožtíka obličejem ke dveřím, na prkno umístěné mezi dvěma židlemi.
Zkřížili mu ruce, svázali je růžencem a umístili ho v podsklepení“, vypráví současná publicistka Pavla Apostolaki.
Lidé zdobí umrlčí prkna řezbou, malbou i textem, který vystihuje povahu a životní osudy zemřelého.
Ukazují cestu
Po pohřbu pak toto „provizorní poslední lože“ postaví k hrobu místo pomníku nebo ho zarazí do země v poli u kapličky, pod starým stromem či někde u cesty. Vzhledem k tomu, že na něm obvykle bývají uvedena i vybraná místní jména, mohou se podle něj orientovat poutníci. Svérázná tradice se na Šumavě udrží až do poloviny minulého století, pak proti ní začíná brojit komunistický režim.
Dodnes se umrlčí prkna dochovala jen na několika místech.
K vidění jsou například na Kvildě, v Želené Rudě a na Velkém Javoru v Bavorsku.
Facebook
Twitter
RSS