Zlatá horečka na aljašské řece Klondike se považuje za jednu z největších masových migrací za nalezišti zlata v dějinách lidstva. Koncem 19. století přivedla do pusté oblasti na Yukonu na 100 000 lidí.
Ačkoli trvala pouhé 2 roky, jména Klondike a Dawson City se díky ní stala navždy nesmrtelným synonymem dobrodružství a bohatství.
Zlatá horečka na Klondiku (1896 – 1899)
Čtyři roky před koncem 19. století se do mrazivých pustin kanadské divočiny vydalo neuvěřitelných 100 000 lidí. Zhruba 40 000 z nich skutečně dosáhlo Dawsonu, metropole zlaté horečky. Jen polovina z nich skutečně hledala zlato, pouhých 4000 hledačů mělo úspěch. Pouhých několik stovek lidí našlo tolik zlata, že zbohatli, a jen hrstka si bohatství udržela.
Nejvíc na zlaté horečce vydělali různí podnikavci a obchodníci, gangsteři, prostitutky, barmani a majitelé hotelů, tančíren, obchodů, bordelů a barů.
Co způsobilo celonárodní šílenství
Zlato na Aljašce se našlo 16. srpna 1896 v místě, kde ústí Rabbit Creek (Králičí potok) do Klondiku. Žlutý kov se zde nacházel v ohromném množství, a tak Králičí potok okamžitě získal nové jméno Bonanza, tedy Zlatý důl. Dodnes celý Yukon slaví svátek Discovery Day neboli Den objevu zlata. Uplynul téměř celý rok, než se tuto novinku dozvěděl okolní svět. Tak vzdálený byl Yukon od civilizace.
První úspěšní zlatokopové dorazili do přístavu v San Franciscu až v červenci roku 1897. Na další parník, který připlul o dva dny později do Seattlu, už čekaly tisíce zvědavců.
Rozneslo se, že veze 3 tuny zlata a posledlost žlutým kovem nabyla celonárodního šílenství.
Kudy vedly cesty ke zlatým nalezištím?
Bombastické zprávy, které se okamžitě začaly objevovat ve všech novinách, přiměly desítky tisíc lidí ze všech koutů světa opustit práci i rodinu a vydat se na sever. Všichni byli odhodlaní najít zlato a zbohatnout. Netušili, že v těch místech nejsou ani lidé, ani zásoby – jen divočina. K místu nálezu navíc neexistovala „jediná správná“ stezka. Byly jich tucty. A žádná z nich nebyla snadná.
Na všech lidé i zvířata houfně umírali. Dostat se do Dawson City nebylo vůbec lehké a nezáleželo na tom, zda vedla cesta po souši nebo po řece.
Všechny byly nesmírně dlouhé, plné utrpení a nesnesitelné dřiny.
Bez 1 tuny potravin nikdo neprošel
Valná většina zoufalých lidí se proto při první příležitosti otočila a vrátila zpátky domů. Jen ti nejvytrvalejší a nejsilnější se nevzdali. Nejslavnější stezka přes Chilkootský průsmyk začínala v městě Dyea. Brzy bylo jasné, že většina zlatokopů, kteří tudy proudili dál na sever, nemůže přežít kruté podmínky Yukonu.
Proto kanadská jízdní policie na hranicích mezi Aljaškou a Kanadou od každého příchozího požadovala, aby si s sebou přivážel jednu tunu potravin, tedy dost zásob na jeden rok.
Bez přísně vyžadované tuny dále neprošli.
7000 vorů míří do Dawsonu
Závěrečný úsek Chilkootského průsmyku, Zlaté schody, je kilometr dlouhé vysilující stoupání v úhlu 45 stupňů. Aby přenesli všechny zásoby, museli je plně naložení zlatokopové absolvovat i čtyřicetkrát. Kdo dokázal zdolat tento vražedný úsek cesty, došel k Bennettovu jezeru, kde musel přečkat zimu ve stanovém táboře.
Na jaře 1898 pak vyjela flotila více než 7000 vorů, které si museli v zimě zlatokopové sami vyrobit.
Čekalo je ještě 700 kilometrů divoké vody do Dawsonu, za zlatým snem.
Marné naděje na zbohatnutí
Bylo by hezké v tuto chvíli říct, že po tak nelidském strádání a námaze všichni tito dobrodruzi našli zlato, po kterém tak dychtivě toužili. Opak je ale pravdou. Zbohatla jich pouze hrstka. Od objevu naleziště na potoce Bonanza uplynuly už dva roky a většina plochy tak byla dávno zabrána prvními příchozími.
Téměř nic už nezbylo pro ty, kteří opustili rodiny a dobře placená zaměstnání a vyrazili do mrazivých pustin s ohromnými nadějemi na zbohatnutí.
Facebook
Twitter
RSS