Cvičí posádky, dohlíží na stavbu nových typů lodí, zaslouží se o hladký přechod ruského námořnictva od plachet k páře… Admirál Andrej Alexandrovič Popov má za sebou na počátku 70. let 19. století řadu úspěchů, nicméně věří, že ten největší ho stále čeká.
„Postavím loď, která nebude mít v mělkých pobřežních vodách konkurenci!“ umane si Popov (1821–1898). Inspiruje se u švédského inženýra a vynálezce Johna Ericssona (1803–1889), usazeného v Americe, který v roce 1861 sestrojil obrněné válečné plavidlo Monitor (mělo nízký ponor a relativně vysokou rychlost, na druhé straně však nesneslo větší vlny).
Testy dopadly dobře
Stabilita! Ta je pro Popova nejdůležitější. Trup lodi proto musí být co nejširší. Tuto logickou úvahu ale nakonec dovádí do extrému – jeho nové plavidlo bude mít tvar kruhu! Admirál zkonstruuje několik zmenšených modelů a po řadě testů dospěje k názoru, že loď bude skutečně schopná plavby. Nic už nebrání tomu, aby se dělníci pustili do díla…
Je krásná! V průměru má skoro 31 metrů a vyzbrojena je dvěma děly ráže 280 milimetrů. V roce 1874 dostává ruské námořnictvo v Černém moři první „popovku“, pojmenovanou Novgorod, jejíž posádku tvoří zhruba 150 námořníků. Záhy je pak na vodu spuštěn její bratříček – Kontradmirál Popov.
Poslouží jako vězení
Oběma to na mořské hladině sluší. Je tu však jedna „maličkost“, kvůli níž se Popov trápí. Čtveřice lodních šroubů a boční stablizátory, které měly udržovat směr plavby jeho lodí, nefungují! Stačí i malé vlny a „popovky“ přestávají poslouchat. A co teprve když posádka vystřelí z děla. V tu ránu se plavidla roztočí na hladině jako káča! Za těchto okolností se s jejich bojovým využitím nedá počítat. Nicméně Rusové pro ně nakonec přece jen využití najdou – budou sloužit jako plovoucí kasárna, vězení či skladiště. Námořnictvo se jich zbaví teprve krátce před první světovou válkou.
Facebook
Twitter
RSS