Když neúplnou informaci převezmou média nebo se stane nástrojem propagandy, snadno se může zrodit mýtus. Tak je tomu i v případě mozku. Během desítek let jeho studia se o tomto složitém orgánu začala šířit řada polopravd.
Časopis 21. STOLETÍ vám přináší osm největších mýtů.
Ve starověkém Egyptě bylo za sídlo intelektu považováno srdce. Ale již v antickém Řecku lékaři zjistili, že ačkoliv se bez srdce neobejdeme, nachází se řídící centrum člověka v mozku. Od té doby byl orgán ukrývající se v lebce intenzivně zkoumán.
Přes veřejné pitvy, barvení tkání a mozky naložené ve formaldehydu došla neurologie až do 21. století. Dnes mají lékaři k dispozici nejmodernější přístroje, které jim umožňují, do „hlavy“ nahlédnout.
Pomocí elektroencefalografie (EEG), počítačové tomografie (CT) nebo magnetické rezonance (MRI) se mohou neurologové do mozku podívat „přímo“. I přes tyto možnosti se nicméně nikomu zatím nepodařilo tajemství mozku odhalit.
Stále nevíme, co přesně způsobuje degenerativní nemoci jako je třeba Alzheimerova choroba. Pořád se lidem nepodařilo spravit rozsáhlé úrazy mozku, jejichž výsledkem je ochrnutí, a otazníků nad fungováním našeho řídícího centra visí ještě mnohem více.
Právě složitost tohoto orgánu a urputná snaha o jeho porozumění může vést ke vzniku polopravd, které převzaté davem dávají vzniknout mýtům.
Mýtus č. 1
Většina mozku je k ničemu
Na internetu nebo v televizi se často můžeme setkat s informací, že člověk využívá pouze 10 % svého mozku. Zbylá většina tvoří údajně jakousi rezervu.
Tento mýtus pravděpodobně vznikl na začátku 20. století kdy americký psycholog William James (1842–1910) prohlásil, že člověk využívá jen malou část svých duševních zdrojů.
Jakým způsobem se z této neurčité věty stalo konkrétních 10 %, se už dnes zřejmě nedozvíme, nicméně tento mýtus je velice rozšířený. S touto tématikou se pracuje i v několika filmech, například v akčním sci-fi Lucy nebo mysteriózním thrilleru Všemocný. To, že většina lidského mozku zůstává nevyužita, přitom vůbec není pravda.
Mozek je velice nákladný orgán. Ke svému vývoji i správnému fungování potřebuje obrovské množství energie. Podle biologů by z evolučního hlediska nedávalo žádný smysl, kdyby naše tělo živilo tak náročný orgán zbytečně.
To, že většina mozku není k ničemu, potvrdily také experimenty s magnetickou rezonancí. Ze snímků pořízených při nejjednodušších úkonech vyplynulo, že většina mozku je zapojena i při základních činnostech.
Mýtus č. 2
Učením na mozku přibývají vrásky
Mýty ohledně lidského mozku se netýkají jen jeho funkce ale i tvaru. Rozšířenou nepravdou je domněnka, že s každou nově naučenou informací nebo dovedností na mozku přibývají záhyby.
Mozek je přirozeně zvrásněným orgánem. Tyto záhyby vznikly v průběhu několika milionů let evoluce člověka, kdy se naše řídící centrum postupně zvětšovalo. Aby se vešel do lebky, která kvůli porodu příliš narůst nemohla, musel se přizpůsobit mozek.
Postupně se na něm tak vytvořily kličky a zatáčky, díky kterým narostla plocha, ale objem zůstal stejný. Kdybychom dnes na mozku všechny nerovnosti vyhladili, byl by velký asi jako běžný polštář.
Záhyby tedy vznikly v průběhu vývoje. V okamžiku, kdy se dítě narodí, je jeho mozek, co do tvaru, velice podobný mozku dospělého člověka. Žádné další záhyby na něm tedy při nabírání nových znalostí nepřibývají.
Evoluce na nich pracovala miliony let, těžko by tak stejný úkol zvládla nová informace za několik minut.
Mýtus č. 3
Na velikosti záleží!
Člověk je tvor, který má v poměru k tělu největší mozek v celé živočišné říši. Na mezidruhové úrovni tedy velikost určitě roli hraje. Ale mezi jednotlivými lidmi to tak není.
Teorie, podle které jsou inteligentnější lidé s větším mozkem, dává sice na první pohled smysl, bohužel pro lidi obdařené velkou hlavou to však není pravda.
Inteligence je totiž velice komplexní záležitost a na její podobu má vliv obrovské množství faktorů, které s velikostí řídicího centra nemají nic společného. Výraznou proměnnou ovlivňující lidskou inteligenci je například socioekonomické prostředí. Dalším faktorem je také hustota nervových buněk (neuronů) a jejich uspořádání.
Člověk má v průměru mozek velký kolem 1200 cm3. Variabilita u lidí navíc není moc velká. Velikost se pohybuje v rozmezí mezi 1000–1400 cm3. Větší i menší mozky jsou výjimkou.
Malé rozdíly mezi jednotlivými lidmi jsou další nápovědou, že tato proměnná zřejmě nehraje výraznou roli. Dalším důkazem může být mozek Alberta Einsteina – co do velikosti naprosto průměrný.
Mýtus č. 4
Hlupákům pomůže Mozart!
V 50. letech 20. století francouzský otolaryngolog Alfred Tomatis (1920–2001) prohlásil, že poslech vážné hudby, konkrétně Mozartových skladeb, pomáhá při léčbě lidí s poruchami řeči a sluchu.
Na tuto myšlenku v 90. letech navázal výzkum Kalifornské univerzity vedený doktorem Gordonem Shawem (1933–2005). Vědci provedli IQ test u 36 studentů a poté je nechali několik minut poslouchat Mozartovy sonáty. Následně byl znovu proveden inteligenční test.
Z výsledů vyplynulo, že po hudebním zážitku IQ studentů stouplo v průměru o osm bodů. Tým doktora Shawa to považoval za důkaz, že poslech vážné hudby zvyšuje inteligenci.
Výzkum Kalifornské univerzity strhnul obrovský zájem o vážnou hudbu. Lidé si začali pouštět nahrávky se známými interprety, aby se záhy stali chytřejšími.
Výsledky studií jsou vždy považovány za relevantní, až když se nezávislému týmu vědců podaří závěry zopakovat. V případě studie doktora Shawa, se však žádným výzkumníkům nepoštěstilo u dobrovolníků pomocí vážné hudby inteligenci zvýšit, i když se o to snažili.
„Mozartův efekt“ je tedy v současné době řazen mezi jeden z mýtů o lidském mozku. Než se někomu podaří skutečně vědecky dokázat, že poslech vážné hudby stojí za zvýšením IQ, vyplatí se investovat spíše do hudebních nástrojů.
Ty totiž mají alespoň schopnost zlepšit koncentraci a koordinaci – to dokázané je!
Mýtus č. 5
Mozek je šedý jako myš
Lidské řídící centrum se skládá z bílé a šedé hmoty. Bílou hmotu tvoří výběžky neuronů, které jsou obalené tukovým pouzdrem. Proto je tato látka v čerstvém mozku bíle či slonovinově zbarvena.
Ale většinu mozku tvoří šedá hmota, tedy těla nervových buněk. Ty žádným tukovým obalem chráněny nejsou, a proto mají šedavý odstín. Jenže celý mozek je protkán hustou sítí cév, a právě toto krevní zásobení dává mozku výslednou narůžovělou barvu.
Mýtus, že je mozek šedý, zřejmě vznikl kvůli označení hmoty, která tvoří jeho většinu. K nepravdě zřejmě přispěly i rozšířené učební pomůcky. Mozky naložené ve formaldehydu totiž ztrácejí původní barvu a mění se v odpudivě šedavou změť záhybů.
I když běžný smrtelník čerstvý mozek nevidí každý den, až se to jednou stane vám, buďte připraveni na paletu různých barev.
Mýtus č. 6
Kreativci mají dominantní pravou hemisféru
Mýtus, že lidé, kteří se označují za kreativní, mají větší mozek než racionálněji smýšlející osoby je tak rozšířený, že ho spoustu lidí považuje za fakt. Přitom to vůbec není pravda.
Se vztahem konkrétních úkonů k mozkovým hemisférám začal v 60. letech experimentovat americký neurobiolog Roger Sperry (1913–1994).
V rámci své práce provedl sérii výzkumů s pacienty, kteří měli přerušené corpus collosum – útvar tvořící komplexní most nervových vláken mezi pravou a levou hemisférou mozku.
Z výsledků tohoto vědce vyplynulo, že úkony spojené s kreativním myšlením řeší spíše pravá polovina, kdežto za činnosti spojované s racionální úvahou zodpovídá levá část mozku.
Roger Sperry byl za svůj výzkum oceněn Nobelovou cenou, která ještě více pomohla již tak velkému zájmu o studium mozkových polokoulí.
Od 60. let 20. století proběhlo obrovské množství výzkumů na téma hemisfér. Žádnému týmu se však nepodařilo potvrdit výsledky, k nimž došel Sperry. Naopak to vypadá, že do jednotlivých úkonů jsou zapojeny vždy obě části mozku, i když každá jinak.
Ve výsledku tedy na to, zda je člověk kreativní či nikoliv, velikost mozkových hemisfér žádný vliv nemá.
Mýtus č. 7
Alkohol – zabiják mozkových buněk
Varování, abychom se vyvarovali nadměrné konzumaci alkoholu, protože zabíjí mozkové buňky, slyšel snad každý. Přitom jde pouze o další mýtus spojený s mozkem. Molekuly etanolu obsažené v alkoholu totiž neútočí na neurony, ale na jejich výběžky neboli dendrity.
Tím pádem nedochází k ničení samotných buněk ale spojení mezi nimi. Ta jsou však naprosto zásadní pro přenos informací.
Vliv alkoholu na mozek, když nepočítáme poruchy koordinace a řeči, se projeví až po dlouhodobém užívání. Postupně dochází k narušení schopnosti myslet, poruchám soustředění a k výpadkům paměti.
Ale všechny toto příznaky nejsou projevem mrtvých neuronů, nýbrž poškozených synapsí.
Kromě poškození výběžků alkohol na mozek působí i nepřímo. Při užívání nadměrných dávek dochází k poškození systému vstřebávání některých důležitých látek. Mezi takové patří i jeden ze skupiny vitamínů B – thiamin, který je zásadní pro správné zdraví neuronů.
Mýtus o alkoholu, zabijákovi mozkových buněk pravděpodobně vzniknul během americké prohibice ve 20.–30. letech 20. století, kdy byly alkoholické nápoje očerňovány všemi dostupnými způsoby.
Mýtus č. 8
Neurony jen ubývají
Na mozkové buňky je potřeba dávat extra pozor, protože se nedokážou obnovit. Člověk svou dávku dostane při narození a poté už neurony jenom ubývají. Tento mýtus slyšíme velice často, pravda je naštěstí méně depresivní.
Výzkum Salkova ústavu v kalifornském San Diegu totiž již před několika lety potvrdil, že v mozku existují oblasti, kde se neustále rodí nové nervové buňky.
Experti z Kalifornie zkoumali mozky osob, které zemřely z různých příčin. I přesto, že šlo o staré lidi, všechny jejich mozky vykazovaly známky nedávného buněčného dělení.
Tato činnost byla vidět hlavně v hippokampu – části mozku, která hraje důležitou roli v krátkodobém uchovávání informací. Podle vědců nové neurony v této oblasti zřejmě hrají roli při učení a pamatování.
I když tedy nervové buňky do jisté míry přibývají, stále je potřeba mozek chránit a procvičovat. Tento výjimečný orgán máme totiž pořád jenom jeden.
