Vypravte se navštívit druhé největší muzeum planety! Jak dobrodružná byla historie sbírek, které už v 18. století založila Kateřina II.? A co se zde dělo během leningradské blokády?
Poznejte ruskou chloubu, ale na druhou stranu i místo, v jehož podzemí žijí desítky koček a kde před lety řádil bláznivý vandal…
Sbírky jednoho z největších a nejznámějších světových muzeí byly založeny v podstatě náhodou.
Protože ruská carevna Kateřina II. Veliká byla zanícenou milovnicí umění, v roce 1764 zakoupila od berlínského kupce Johanna Ernsta Gotzkowského sbírku obrazů, která byla původně shromažďována pro Fridricha Velikého. Ten si ale nakonec obchod rozmyslel a obrazy nekoupil.
Když carevna nakupuje
Gotzkowsky ruské carevně konkrétně nabídl 225 obrazů, a to převážně od vlámských a holandských malířů. Dokonce mezi nimi bylo i 13 Rembrandtových děl a 11 Rubensových.
Patrně nejvýznamnějším obrazem, který se carevně od Gotzkowského podařilo získat, přitom byla Rembrandtova Danaé. Nizozemský malíř na něm zachytil krásnou dceru argejského krále Akrisia, s níž zatoužil zplodit syna i sám Zeus.
Stříbro pro milence
Za zvláštní zmínku stojí také slavný stříbrný jídelní servis o třech tisících kusech, který Kateřina objednala v Paříži pro svého milence Grigorije Orlova.
Další panovník, Petr Veliký, přispěl do sbírek nákupem dalších obrazů od Rembrandta a jiných holandských malířů. Zároveň shromáždil velké množství zlatých a stříbrných předmětů nalezených během archeologických vykopávek v jižním Rusku a střední Asii.
Celá kolekce se pak výrazně rozrostla v 19. století, konkrétně za vlády carů Alexandra I. a Mikuláše I.
Na břehu Něvy
Původně byly veškeré kolekce uloženy v tzv. Malé Ermitáži (postavené roku 1775 architektem Jeanem Vallinem de la Mothe).
Dnes už jsou ale sbírky tak bohaté, že jsou umístěny v celém komplexu budov nejen na nábřeží řeky Něvy, ale i přilehlém okolí – kromě Malé Ermitáže také ve Staré a Nové Ermitáži, v Ermitážském divadle a v Zimním paláci (bývalé rezidenci ruských carů, vystavěné v roce 1754).
Sbírky pak byly pro veřejnost částečně otevřeny v roce 1852, kdy byla dostavěna Nová Ermitáž.
V roce 1993 bylo muzeum rozšířeno ještě o Menšikovský palác (se sbírkou porcelánu) a východní křídlo budovy Hlavního vojenského štábu na náměstí před Zimním palácem (expozice umění 20. století, a to včetně 31 obrazů Pabla Picassa).
Lenin zakázal rabování
Po Říjnové revoluci (1917) a dobytí Zimního paláce prohlásil Vladimir Iljič Lenin carské poklady za majetek všeho lidu a přísně zakázal jejich rabování.
Ermitážské sbírky díky tomu nejenže zůstaly uchráněny, ale zanedlouho byly rozšířeny i o nově vyvlastněné sbírky řady dalších šlechtických rodů.
Umění za valuty
Jenže po roce 1920 bylo asi 700 obrazů rozvezeno do Puškinova muzea v Moskvě a některých regionálních muzeí. Roku 1925 navíc politbyro rozhodlo, že za účelem získání valut odprodá část sbírek do zahraničí.
A tak do roku 1933 bylo ze země vyvezeno okolo 2880 obrazů (zhruba pět desítek z nich bylo světového významu).
Velkou část děl přitom odkoupili američtí miliardáři (Gulbenkianova sbírka je vystavena v Lisabonu, sbírka A. W. Mellona v National Gallery of Art ve Washingtonu). Další obrazy koupily galerie v USA, Austrálii a západní Evropě.
Zachráněno před Němci
Při obléhání Leningradu za 2. světové války byly budovy Ermitáže silně poškozeny.
Sbírky se ale podařilo zachránit už na začátku léta 1941. Tehdejší ředitel Josif Orbeli totiž již předtím tajně několik měsíců shromažďoval balicí materiál (bedny, piliny, bavlnu a voskové plátno).
Díky tomu pak asi po šesti dnech a nocích balení mohl odjet první vlak se zhruba půl milionem položek v tisícovce přepravních beden.
Obrazy, které neexistovaly
Po válce se sbírky muzea ještě rozrostly, a to o válečnou kořist Rudé armády. Sovětský svaz ji přitom dlouhá desetiletí, až do roku 1994, tajil (tyto „citlivé“ exponáty prostě oficiálně neexistovaly a byly považovány za ztracené).
Později byla díla zčásti navrácena, zčásti i nadále tvoří součást expozice.
Další skandál vyšel najevo v roce 2006, kdy se ukázalo, že se z Ermitáže během let ztratilo 226 exponátů, v přepočtu za 104 000 000 korun. Pachatelé s vazbami na jednu z kurátorek byli dopadeni a odsouzeni.
Muž s kyselinou a nožem
Jedním z nejčernějších dnů v historii Ermitáže ovšem byl 15. červen 1985. Jistý osmačtyřicetiletý muž, který prý byl frustrovaný z tehdejších poměrů v zemi, totiž do výstavních prostor pronesl láhev s kyselinou sírovou.
Postavil se přímo před již zmíněný Rembrandtův obraz Danaé, vytáhl nůž a během několika vteřin dvěma řezy a kyselinou slavné dílo téměř zničil. I když se se záchranou obrazu začalo ještě tentýž den, dokončena byla až o 12 let později. Od roku 1997 tak Danaé opět visí na svém místě.
Kočičí stráž
Návštěvníky muzea mnohdy překvapí množství koček, které se potulují po jeho dvorech. Nejde přitom o žádné tulačky, ale o oficiálně registrovaná zvířata.
Kočky totiž z Kazaně do Zimního paláce přivezla už před 250 lety Alžběta, dcera cara Petra Velikého, a jejich funkci zde dokonce legitimizoval i zvláštní dekret.
Měly totiž pomáhat chránit muzeum před myšmi a krysami (především v rozsáhlých sklepích a katakombách). A i když jim v tom v dnešní době vydatně pomáhají pastičky a jed na hlodavce, staly se už ale tak nedílnou součástí Ermitáže, že zde byly ponechány.
Každá má své jméno, a aby se udržely v přiměřeném počtu, jsou i kastrované. Jeden den v roce je navíc v muzeu věnovaný finanční sbírce na péči o ně.