Velkomoravská říše je pojem označující první stabilní knížectví západních Slovanů ve střední Evropě. Cesta k vytvoření samostatného státu ale s sebou nesla mnohá úskalí. Jak tento útvar vznikl a proč tak rychle zanikl?
Zrod Velkomoravské říše se datuje do 9. století. Předcházelo mu ovšem několik zásadních událostí, jež se tehdy v Evropě odehrály.
Vše započalo již kolem 5. století, kdy slovanské obyvatelstvo postupovalo z oblasti dnešní západní Ukrajiny a východního Polska na západ, do míst uvolňovaných germánskými kmeny (ty buď odešly, nebo se Slovany splynuly). Slované se tak zapojili do tzv.
stěhování národů. Podle dochovaných zdrojů přišli na naše dnešní území ve dvou vlnách. K první došlo ve 30. letech 6. století, ke druhé na přelomu 6. a 7. století.
Dostávali se sem jednak ze Slovenska, kam se postupně přesunuli karpatskými průsmyky, ale také Moravskou bránou, kde osídlili zhruba dnešní Olomoucko a střední Moravu.
Zemědělci i bojovníci
Podle archeologických výzkumů se Slované věnovali především zemědělství. Jejich pole se nacházela v těsné blízkosti sídlišť a oni na nich pěstovali pšenici, ječmen a oves, ale také proso a hrách.
Doplňkem stravy jim byly pokrmy z mléka krav, ovcí či koz a maso z vepřů, ryb a divoké zvěře. Muži se ale také často nechávali najímat jako žoldnéři (podle kronikářů zabíjeli každého, kdo jim přišel do cesty).
Jako válečníci pak vynikali bojem ze zálohy, přičemž nepřátele nejčastěji přepadávali v houštinách a skalních průsmycích.
Avaři si podmaňují Evropu
Svoje válečnické umění Slované později zužitkovali v bojích proti svému největšímu rivalovi Franské říši a dále v období, kdy do karpatské kotliny pronikal kočovný kmen Avarů.
Nicméně již při prvních nájezdech si Avaři nejprve germánské a poté tedy i slovanské kmeny podmanili a pak podnikali nájezdy i na zmíněnou Franskou říši. Tyto výpady tak způsobily další slovanské stěhování.
Avarům se tím podařilo obsadit celou karpatskou kotlinu a vytvořit zde státní útvar, tzv. kaganát. Ten byl zničen až na konci 8. století franským králem Karlem Velikým (742–814).
Sámova vzpoura a boje
Ještě v 7. století ale Avaři pustošili, na co přišli, a podle písemných zpráv slovanské obyvatelstvo utiskovali (především ženy). Proto se proti nim v roce 623 slovanský národ v čele s franským kupcem Sámem (?–658) vzbouřil.
Sámova říše se pak kromě Avarů musela potýkat i se západní Franskou říší, kde tehdy vládl Dagobert I. (603–639). Tento konflikt nakonec v roce 631 vyústil v nesmírně krvavou bitvu u Wogastisburgu, ve které nicméně Slované Franky porazili.
Přesné místo konání legendární bitvy se již bohužel nedá s jistotou určit, čeští historikové a archeologové se ale domnívají, že se jednalo o lokalitu kolem vrchu Rubín u Podbořan v severozápadních Čechách.
Jejich tvrzení je podpořeno archeologickými nálezy slovansko-avarského typu ze 7. století.
Spolupráce s Franskou říší
Po bitvě vznikl v prostoru okolo Dunaje a Moravy útvar, který zřejmě zahájil vznik slovanské vojenské svobodné společnosti. O době od zániku Sámovy říše (661) do zformování moravského státu v roce 833 však historické prameny mlčí.
Co se tedy na moravském území odehrávalo, není přesně známo. Další informace pocházejí až z konce 8. století, kdy vojsko Karla Velikého porazilo Avary.
Místní knížata se začala orientovat na franskou kulturu a zároveň zahájila svoji vlastní cestu k samostatnosti. Počátkem 9. století se pak na našem území objevila dvě knížectví, která ale vzájemně vedla politický boj:
Moravská říše knížete Mojmíra I. (795–846), sídlícího pravděpodobně v jihomoravských Mikulčicích, a Nitranské knížectví, mající středisko na jihozápadě dnešního Slovenska v Nitře, odkud vládl kníže Pribina (?–861).
Jedna víra, jeden panovník
K vytvoření samostatného státu ovšem bylo potřeba knížectví sjednotit. A to se přímo nabízelo v souvislosti s nově se šířícím náboženstvím, tedy křesťanstvím.
To tehdy, v průběhu 8. a 9. století, na území Moravy pronikalo prostřednictvím bavorské mise z Pasova, ale dále i z Itálie a Dalmácie. Vznik státu a christianizace tak šly ruku v ruce.
Jednotlivci ovšem křesťanství přijmout nechtěli, a proto ho musel přijmout celý stát. V roce 831 tak proběhl křest Mojmíra a „všech Moravanů“ (provedl ho pasovský biskup Reginhar).
Změna náboženství tím pro Slovany znamenala opustit celý zaběhnutý řád světa a nastolit nový. Tímto krokem se ale na druhou stranu posílila moc panovníka a vylepšilo se i postavení státu při jednáním s Franskou říší.
Mojmír vyhání Pribinu
Významným krokem ke vzniku Velkomoravské říše se stalo vyhnání knížete Pribiny z Nitry a připojení jeho knížectví k tomu Mojmírovu. Písemné prameny se o osudu knížete Pribiny zmiňují především v souvislosti s vysvěcením kostela v Nitře.
Tento krok ale nezapadá do ostatních událostí, jelikož Pribina byl v době vysvěcení stále pohan. Nabízí se tedy otázka, pro koho kostel stavěl.
Podle historiků ho vybudoval pro svou budoucí manželku, křesťanskou bavorskou šlechtičnu, a sám se proto musel stát křesťanem. Sotva však došlo k vysvěcení, byl v roce 830 Mojmírem vypovězen. Mojmír se tak stal prvním velkomoravským panovníkem.
Svou moc opíral o síť hradišť, kterých, podle franských kronik, bylo na velkomoravském území hned několik desítek. Počínaje knížetem Mojmírem I. se tak setkáváme s první dynastií, která zároveň v osobách vládců personifikuje raně středověký stát.
Sesazení Mojmíra
Jenže po vzniku státu se Velká Morava dostala do středu zájmu východofranského krále Ludvíka II. Němce (805–876). Ten pak v roce 846 Mojmíra sesadil a za nového panovníka určil jeho synovce Rostislava (820–870). Měla tak být zpečetěna závislost Moravy na říši.
Jenže sotva Rostislav upevnil svou moc, začal usilovat o odstranění franského vlivu, k čemuž mu mělo dopomoci zřízení vlastní církevní organizace na Moravě. Konkrétně přemýšlel nad založením arcibiskupství.
Upevnění moci a vyhnání kněží
Aby Rostislav svou moc upevnil, tak také na svém území omezil, a později úplně zakázal, činnosti franským kněžím a také ochotně přijímal uprchlíky a odbojníky z Franské říše.
Za účelem zřízení vlastního arcibiskupství pak poprosil papeže Mikuláše I. Velikého (800–867), aby vyslal na Velkou Moravu misi, která by vychovala vlastní moravské duchovenstvo. Jenže ten mu, kvůli své náklonnosti k franskému králi Ludvíku Němcovi, nevyhověl.
Rostislav se tedy se stejnou žádostí obrátil na byzantského císaře Michala III. (840–867), který mu v roce 863 poslal dva „věrozvěsty“, Konstantina (827–869) a Metoděje (815–885).
Bratři ze Soluně mění dějiny
Tzv. „bratři ze Soluně“ se pak na Moravě věnovali misijní činnosti, přičemž měli nesmírný vliv nejen na náš stát, ale i země okolní. A aby své poslání mohli vykonávat co nejlépe, sestavili vůbec první slovanské písmo, tzv.
hlaholici, a za církevní jazyk zvolili tzv. staroslověnštinu (tu záměrně pro tento účel vytvořili na základě nářečí, kterým mluvili Slované v okolí Soluně).
Do tohoto nového jazyka pak nejen přeložili důležité části Bible, ale i ho používali jako jazyk bohoslužebný, takže slovům kněze pak mohli rozumět všichni účastníci obřadu. Konstantin s Metodějem dále sestavili tzv.
Zákon sudnyj ljudem („Soudní zákon pro lid“), což byl vlastně první staroslověnsky psaný právní spis.
Třenice mezi Rostislavem a Svatoplukem
Rostislav ale bohužel svou moc pozbyl stejně, jako ji kdysi nabyl. Jeho ambiciózní synovec Svatopluk I. (?–894) se totiž proti němu spojil s Ludvíkem Němcem, a tak byl zajat a vydán Ludvíkovi. V roce 870 pak oslepen zemřel ve vězení.
Svatopluk přitom očekával, že bude za vydání svého strýce odměněn vládou nad Velkou Moravou, jenže Ludvík místo toho svěřil správu rozsáhlých území svým vlastním místodržícím a mladý vůdce byl, spolu s Metodějem, Franky zajat.
Tato situace pak na Moravě vyústila v rozsáhlé povstání. Aby ho Ludvík potlačil, vyslal proti vzbouřencům samotného Svatopluka. Jenže ten se nakonec postavil na jejich stranu, převzal nad nimi velení a Franky z Moravy vyhnal.
Arcidiecéze v čele s Metodějem
Ludvík pak byl v roce 874 nucen podepsat mírovou smlouvu, která zaručovala uznání velkomoravské nezávislosti.
Tu nakonec potvrdila i bula Industriae tuae, podepsaná v roce 880 papežem Janem VIII. (820–882) a zaručující církevní nezávislost Velké Moravy a její vlastní arcidiecézi, v čele s biskupem Metodějem.
Co se týče staroslověnštiny, tak ta byla uznána jako čtvrtý liturgický jazyk (vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny). Usmíření se sousední Franskou říší umožnilo Svatoplukovi, aby shromáždil své vojenské síly a zahájil územní expanzi Velkomoravské říše.
Uvnitř říše se ale rozhořel spor mezi slovanskými a latinskými bohoslovci. V Čechách navíc rostla moc ambiciózního rodu Přemyslovců.
Ke konci dopomohly bratrské šarvátky
Po Svatoplukově smrti v roce 894 se vlády ujal jeho syn Mojmír II. (871–906). Jeho bratr Svatopluk II. (884–906) se ale nespokojil s lenním údělem v Nitře a proti Mojmírovi vytáhl do boje.
Od Moravy se tak postupně odtrhla všechna území získaná otcem znesvářených bratrů (včetně přemyslovských Čech).
Situace využili Frankové i Bavoři, kteří se přidali na stranu rebelujícího Svatopluka II. Dílo zkázy dokonalo dorážení Maďarů na východní hranici říše.
Velká Morava tak byla definitivně poražena v roce 906 a moravskou dynastii Mojmírovců vystřídal rod Přemyslovců.
Ovšem i když Velká Morava politicky zanikla, existují archeologické důkazy, které dokazují, že některé sídelní, hospodářské a společenské struktury nebyly rozbity úplně a přežívaly i v 10. století.