„Můj manžel Jan mě dokončil 17. června 1439. Je mi 33 let,“ hlásá rám portrétu paní Margarety, který Jan van Eyck namaloval choti ke „kristovkám“.
V 15. století lidé věří, že při Posledním soudu předstoupí člověk před Boha v podobě, jakou měl právě v tomto věku.
Důkaz lásky nizozemského malíře Jana van Eycka (kolem r. 1390–1441) nepotěší jen Margaretu. Nechat se portrétovat patří tehdy k výsadám panovníků, šlechty a nejbohatších měšťanů, kteří na to mají.
Podobizna umělcovy manželky je proto hned z několika důvodů revolučním činem. Cech malířů v belgických Bruggách, který raritu později získává, si jí proto náležitě cení.
Uchovává zvěčnělou Margaretu v truhle pod pěti zámky a vystavuje ji jen o svátku svého patrona sv. Lukáše. I tehdy ovšem drží cenné dílo připoutané na bytelném řetěze…
Olej nabízí nové možnosti
„Krycí schopnosti olejových barev jsou fantastické!“ zjišťuje van Eyck, dvorní malíř a diplomat burgundského vévody Filipa III. Dobrého (1396–1467). Oproti temperám nabízí olej také nové možnosti stínování.
Umělce fascinuje, že může mísit barvy přímo na dřevě do měkkých kontur. Odteď zachycuje tvář modelu zásadně v poloprofilu, který dá stínohrám vyniknout. Brzy se odhodlá i k experimentu s celými postavami. Klečící muži na Stigmatizaci sv.
Františka (asi 1440) jsou v natočené poloze poněkud v křeči, zato Madona v kostele (asi 1438) divže nevykročí z rámu. Světlo v oknech, stínování a ustupující perspektiva jí dodávají nevídanou plastičnost.
V zrcadle se odráží svědek
Van Eyckův styl v roce 1434 zaujme bohatého italského kupce Giovanniho Arnolfiniho. „Zachycení momentky z uzavření sňatku?
Jistě, se vším všudy!“ slibuje Jan. A na zadní stěnu Svatby manželů Arnolfiniových (1434) přidá zrcadlo, odrážející i postavu svědka – koho jiného než sebe samotného.
Při takovém lišáctví by nepřekvapilo, kdyby na 12dílném Gentském oltáři, jehož spoluautorem je malířův bratr Hubert van Eyck (kolem r.
1385–1426), byla v nahé Evě skutečně zvěčněna Margareta, jak se domnívají někteří historici umění…