Sluneční soustavu tvoří 8 planet, mezi nimi i naše Země, které obíhají kolem Slunce po eliptických drahách. Vznikla před více než 4,6 miliardy let. Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy tvoří samo Slunce, zbytek planety a další tělesa.
Je to tajemné místo, ve kterém dochází k řadě podivných jevů. Jakých?
1. Uran rotuje bokem
Planeta Uran, sedmá v pořadí od Slunce, se jeví jako nevýrazná modrá koule. Jde o plynného obra a nejchladnější planetu sluneční soustavy. Největší zvláštností je však sklon její rotační osy. Ta leží téměř v rovině, ve které planeta obíhá.
Její severní a jižní pól se tak nacházejí v místech, kde mají jiné planety rovník. Proč tomu tak je, nejsou vědci schopni s jistotou vysvětlit. Uran má také řadu planetárních prstenců, zatím jich bylo objeveno 13, jejichž existenci podporují tzv.
pastýřské měsíce, které je udržují pohromadě. Při pohledu ze Země se prstence občas jeví jako terč s Uranem ve středu.
2. Na Jupiterově měsíci Io probíhají obrovské sopečné erupce
Io je jedním z měsíců Jupiteru, které objevil italský astronom Galileo Galilei (1564–1642). Na jeho povrchu se nachází více než 400 aktivních sopek, což z něj činí geologicky nejaktivnější těleso naší sluneční soustavy.
K obřím erupcím dochází vlivem silných slapových jevů v důsledku nesmírné gravitace, kterou na tento měsíc působí planeta Jupiter.
K překvapení vědců, kteří čekali, že povrch Io bude zbrázděn množstvím kráterů podobně jako náš Měsíc, je jeho povrch téměř hladký, s minimem vrcholků.
To dokazuje, že je geologicky velmi mladý, podobně jako povrch Země, protože se na něm neustále ukládá nový sopečný materiál, jenž starší krátery překrývá.
3. Největší sopkou mezi planetami disponuje Mars
Mars je druhou nejmenší planetou sluneční soustavy. Jeho povrch má červenooranžovou barvu a je velmi různorodý.
Nachází se na něm skalnaté či kamenité útvary, překryté prachem a písečnými dunami, řada kráterů, koryt, kaňonů i sopek včetně štítové sopky Olympus Mons (v překladu Hora Olymp), která dosahuje výšky 21,9 km.
Jde o nejvyšší horu, ležící na jedné z osmi velkých planet sluneční soustavy. Tou úplně nejvyšší je pak zřejmě Rheasilvia central peak s výškou 22 km, kterou je možné nalézt na planetce Vesta.
4. Nejdelší kaňon leží na Marsu
Na rudé planetě se zřejmě nachází nejdelší kaňon sluneční soustavy, který v délce překonávají pouze hlubokomořské příkopy na Zemi (například Velká příkopová propadlina o délce 6000 km vede ze severu Sýrie do oblasti Mosambiku).
Obrovský kaňon Valles Maieneris, ležící v rovníkové oblasti Marsu, má délku 4500 km a hloubku 7 km. Objevila ho sonda Mariner 9, po které je kaňon pojmenován od doby, kdy mapovala povrch rudé planety mezi lety 1971–1972 a objevila jej.
5. Na Venuši vanou supersilné větry
Venuše je svojí velikostí i hmotností podobná Zemi, proto se o ní hovoří jako o její sesterské planetě. Ovšem podmínky na Venuši se od těch pozemských velice liší.
Planeta je obklopena hustou vrstvou atmosféry, kvůli které na její povrch proniká pouze málo slunečního světla, a navíc plyny v ní obsažené mají za následek silný skleníkový efekt, který zvyšuje teplotu povrchu Venuše o více než 400 °C. Výskyt kapalné vody na planetě je kvůli tomu vyloučený.
V horních vrstvách atmosféry navíc vanou velice silné větry, které mohou dosahovat rychlosti až 360 km/h. V oblasti jižního pólu dokonce existuje obrovský dvojitý vzdušný vír.
6. Voda je všude ve vesmíru
Přítomnost vody na Zemi je nezbytnou podmínkou pro existenci života na naší planetě. Její nález ve vesmíru, ať už v jakémkoli skupenství, byl dříve považován za velkou vzácnost. Dnes už víme, že se voda ve vesmíru vyskytuje vcelku hojně.
Třeba led je běžnou součástí komet a asteroidů, byť se svým složením liší od toho pozemského. Dále se předpokládá, že by se mohl nacházet i v kráterech Měsíce, na Merkuru či měsících obřích planet.
Kapalná se ukrývá pod povrchem Jupiterových měsíců Europy a Callisto. Má se za to, že dříve se hojně vykytovala i na Venuši a Marsu. Páru lze proto nalézt v atmosférách obou planet.
7. Pluto má podivnou atmosféru
Pluto byl dlouhou dobu považován za devátou planetu naší sluneční soustavy. Po změně definice pojmu „planeta“ v roce 2006, bylo přeřazen mezi trpasličí planety. Nadále ale zůstává devátým největším a desátým nejhmotnějším tělesem, které obíhá kolem Slunce.
Disponuje 60 km silnou atmosférou tvořenou tenkou dusíkovou slupkou a malým množstvím metanu a oxidu uhelnatého.
Protáhlá oběžná dráha planety způsobuje, že když se Pluto vzdaluje od Slunce, plyny z atmosféry se ukládají zmrzlé na povrchu, když se naopak ke Slunci přibližuje, zmrzlé plyny sublimují a tím ochlazují povrch planety. Odehrává se zde tedy opak skleníkového efektu.
8. Nad pólem Saturnu rotuje vír ve tvaru šestiúhelníku
Saturn je v pořadí šestá planeta od Slunce a po Jupiteru druhá největší. Patří mezi plynné obry. Na severním pólu Saturnu byla již sondami Voyager 1 a 2 vyslanými do kosmu v roce 1977 pozorována záhadná struktura ve tvaru šestiúhelníku.
Další snímky přinesla v roce 1997 sonda Cassini. Z dat za delší časové období vyplynulo, že šestiúhelník s průměrem 25 000 km je dlouhodobým a stabilním jevem. Připomíná atmosférické víry nad zemskými póly, nečekaně však nemá zaoblený tvar.
Je vnořený 100 km do atmosféry a svůj tvar si zachovává nejméně do 75kilometrové hloubky. Vědcům se podařilo pokusem potvrdit, že hexagon na Saturnu je pravděpodobně důsledkem interakce mezi jednotlivými proudy v atmosféře.
9. Neptun vyzařuje více tepla, než získává ze Slunce
Od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy, Neptun, se řadí mezi plynné obry. Má modrou barvu, která je důsledkem přítomnosti většího množství metanu v atmosféře, proto je planeta pojmenovaná podle římského boha moří Neptuna.
Svým složením je nejpodobnější Uranu, společně bývají, kvůli svému chladnému povrchu, označovány za „ledové obry“. V důsledku své vzdálenosti od Slunce dostává na jednotku plochy 900x méně sluneční energie než Země.
Překvapivě ovšem vyzařuje 2,7x více energie, než kolik jí přijímá. Zdroj této vnitřní energie zatím není znám, ale vysvětluje přítomnost bouřlivých procesů v atmosféře Neptunu.
10. Uranův měsíc Miranda je slepovaný
Ledový obr Uran má 27 známých měsíců. Mezi pět hlavních patří i Miranda, nejmenší a nejvnitřnější z nich. Snímky jeho povrchu zatím pořídila jediná sonda, a to Voyager 2 v roce 1986. Ta ukázala, že je velice členitý.
Je tvořený nejrůznějšími rýhami, krátery a útesy, ale i plochými oblastmi. Kaňony na Mirandě jsou až 25 km hluboké. Má se za to, že tento měsíc byl zřejmě rozdrcen na kusy, přičemž následně došlo opět ke stmelení těchto jednotlivých kusů.
11. Atmosféra Marsu obsahuje metan
Metan je látka produkovaná mimo jiné živými organismy, například mikroby. Proto zjištění, že atmosféra rudé planety obsahuje tento uhlovodík, vyvolalo očekávání, že by se na Marsu mohl vyskytovat život, případně že se zde vyskytoval v minulosti.
Metan však může vznikat i nebiologickým způsobem (takto se tvoří například na Jupiteru či Saturnu, kde se život nepředpokládá). Mohlo by jít třeba o výsledek interakce mezi UV zářením a sloučeninami uhlíku obsaženými v malých meteoritech a kosmickém prachu. Zjistit původ metanu na Marsu patří k cílům příštích misí na tuto planetu.
12. Saturnův měsíc Japetus je dvoubarevný, na Titanu se zase nacházejí kapaliny
Doposud je známo 62 měsíců planety Saturnu, z nichž 53 je již pojmenováno. Další dva měsíce jsou nejisté. Každý ze souputníků tohoto plynného obra má jiné vlastnosti.
Například měsíc označovaný jako Japetus je zajímavý tím, že jedna jeho polokoule je výrazně tmavší než druhá. Je to dáno odlišnou odrazivostí obou polokoulí měsíce. Zatímco jedna z nich odráží pouze 3–5 % dopadajícího slunečního svitu, druhá až 50 %.
Jiný Saturnův měsíc, Titan, zase disponuje hustou atmosférou, a kromě Země je jediným objektem ve vesmíru, na jehož povrchu byla s jistotou potvrzena přítomnost stálých kapalných struktur, byť se nejedná o vodu.
13. Velká červená skvrna na Jupiteru se zmenšuje
Jupiter je největší planetou naší sluneční soustavy, má hmotnost asi tisíciny Slunce, což je 2,5x více, než mají všechny ostatní planety dohromady.
Viditelné horní vrstvy Jupiterovy atmosféry jsou rozčleněny do různě barevných pruhů a skvrn, které představují atmosférické bouře. Tou nejviditelnější je Velká rudá skvrna, známá minimálně od 17. století. Jde zároveň o největší bouři v naší sluneční soustavě.
V posledních desetiletích se ale jasně ukázalo, že se tato skvrna zmenšuje. V roce 2014 měřila napříč zhruba 10 250 km, což je ale asi jen polovina toho, co bylo naměřeno v minulosti. Důvod není známý.
14. Atmosféra Slunce je mnohem teplejší, něž povrch této hvězdy
Slunce je hvězda označovaná jako žlutý trpaslík. Obíhá okolo středu Mléčné dráhy. Její hmotnost je 330 000x větší než hmotnost Země. Jde o kouli žhavého plazmatu, která neustále produkuje velké množství energie.
Teplota na povrchu Slunce je 5800 K. Obklopuje jej atmosféra skládající se z několika vrstev, mezi ty nejdůležitější patří fotosféra, chromosféra a korona.
Ta poslední končí asi ve vzdálenosti 1 až 2 000 000 km a teplota v ní o tři řády převyšuje teplotu na povrchu Slunce, pohybuje se mezi 1 000 000 až 6 000 000 K. Příčinou je zřejmě ohřev pomocí Alfvénových vln (způsob šíření vzruchů v magnetickém poli plazmatu).
15. Merkur se scvrkává
Nejmenší planeta sluneční soustavy, Merkur, je jen o 40 % větší než pozemský Měsíc a je mu svým složením i nejvíce podobná. Uvnitř planety je vysoké zastoupení kovů (až 70 %), zejména železa a niklu, díky čemuž má Merkur vysokou hustotu.
Tekuté jádro pak zabírá až 42 % celkového poloměru tohoto vesmírného tělesa, u Země je to jen 17 %. Díky chladnutí planety dochází k jejímu zmenšování a vzniku masivního zvrásnění a popraskání její kůry.
Za posledních 3,8 miliardy let se průměr Merkuru zmenšil o 14 km na aktuálních 4789 km.