Alternativních přístupů k léčbě psychických i fyzických problémů existuje obrovské množství. Některé jsou klasickou medicínou přijímány lépe, jiné mají naopak pověst pseudověd. S kraniosakrální terapií je to ale trochu složitější.

Jde totiž o metodu, která vychází z vědeckých poznatků, k nimž ovšem přidává až esotericky působící prvky. Dokáže tato metoda řešit i ty nejpalčivější potíže?

Kosti, klouby, vazy či pojivové tkáně. Tím vším se zabývá tzv. osteopatie. Směr vycházející z teorie, že za mnoho nemocí může chybné držení těla a z toho vyplývající poruchy kosterní soustavy.

Pokud se chceme podívat pod pokličku trochu tajemně znějící kraniosakrální biodynamiky, musíme začít právě u osteopatie.

Byl to totiž právě známý americký osteopat William G. Sutherland (1873–1954), který přichází na začátku 20. století s tvrzením, že pohyby lebečních a dalších kostí ovlivňují zásadním způsobem naše zdraví.

Ke studiu kostí, membrán a mozkomíšního moku ovšem postupně přidává hypotézu, že vším pohybuje životní síla nazvaná Dech života. Jeho práce následně inspiruje další badatele.

Především pak amerického lékaře Johna Upledgera (*1932), který se stává zakladatelem moderní kraniosakrální biodynamiky či – jak se jí také říká – kraniosakrální terapie. Co tato zvláštní metoda obnáší?

Navodit správný rytmus

Zjednodušeně řečeno má být kraniosakrální terapie terapeutickou metodou, která pomáhá správnými dotyky nastolit rovnováhu v centrální nervové soustavě, jež řídí všechny pochody a procesy v těle.

Metoda pracuje s pojmem kraniosakrální rytmus, což má být správný rytmický pohyb v našem kostním systému. Terapeut, který se kraniosakrální biodynamikou zabývá, se snaží jemnými dotyky a pohyby rukou tohoto správného pohybu docílit.

„Terapeuta zajímá, jak se chová centrální nervová soustava v lebce, v kosti křížové a v oblasti mezi nimi,“ vysvětluje česká terapeutka Tereza Králová.

Po úvodním rozhovoru, který slouží k zjištění současného zdravotního stavu, se klient – v pohodlném oblečení – položí do na masážní lehátko. Terapeut následně začíná se samotnou terapií a na základě vytyčených hranic mu přikládá ruce na nebo pod tělo.

Dotyky a komunikace

Během terapie je klíčové uvolnění. Klient se snaží vytěsnit všechny myšlenky, cílem je, aby dokázal skutečně hluboce relaxovat. Terapeut zatím přikládá ruce na různé části těla a může s klientem i různě komunikovat.

Podle zastánců této metody terapeut v takovou chvíli údajně naslouchá skrze dotyky tělu klienta a probouzí sebeuzdravující síly organismu. Vše trvá většinou zhruba 1,5 hodiny, po kterých by se měl pacient cítit uvolněně a odpočatě.

Otázkou samozřejmě je, jaké všechny problémy dokáže kraniosakrální terapie řešit. Podle Terezy Králové je záběr tohoto přístup skutečně široký. „Klient už zpravidla přichází s konkrétním problémem.

Tím mohou být fyzické bolesti pohybového aparátu, mohou to být psychické problémy, vztahové záležitosti nebo například emoční a komunikační problémy,“ dodává terapeutka s tím, že jde o metodu, která je vhodná prakticky pro všechny věkové kategorie.

I na dětské problémy

Klienti nejčastěji hovoří o tom, že jim terapie vyřešila bolesti zad a kloubů, občas se ale objeví i ještě zajímavější pozitivní zkušenost. Jedna žena například uvedla, že terapie výrazně pomohla jejímu synovi s vážnou poruchou řeči.

„Začíná si uvědomovat, kdy danou hlásku vyslovil špatně a kdy dobře. To po čtyřech letech denní logopedické péče s minimálním efektem považuji za malý zázrak,“ uvedla. Už o poznání skeptičtější jsou však ke kraniosakrální terapii vědci a lékaři:

„Teorie je mylná, protože lebeční kosti během dětství srůstají a mozkomíšní tekutina nemá rozpoznatelný rytmus,“ zpochybňuje základní východiska metody například americký psychiatr Stephen Barrett (*1933).

Opravdu je tedy za všemi úspěchy kraniosakrální terapie hlavně lidský dotyk a hluboká relaxace?