Jeden z nejslavnější surrealistických obrazů je sice na první pohled prostý, na ten druhý ovšem tak nejednoznačný, že si ho každý divák může interpretovat po svém.
Ten obraz znají i ti, kteří netuší, že existoval nějaký belgický malíř René Magritte (1898–1967). Patří sice k nejslavnějším surrealistům (byť on sám mluví spíš o magickém realismu), ale jinak to je nenápadný chlapík.
Nesnaží se zviditelnit, nepáchá výstřednosti, neláká bulvár divokými aférkami, ale sedí doma a pilně pracuje. Tichý, zdvořilý, celý život věrný jedné ženě, a plachý tak, že i na autoportrétu svou tvář skryje.
Zakázku na obraz dostává v roce 1963, je však pro něj těžké malovat klasický autoportrét, proto ho pojme surrealisticky. Namaluje se před nízkou zídkou, za kterou je vidět moře a zamračená obloha.
V dlouhém šedém kabátě, s typickou buřinkou a velkým zeleným jablkem, které bez ohledu na gravitaci levituje před jeho tváří a nutí diváka, aby si zkusil představit, jak vypadá tvář za ním.
„Za vším, co vidíme, se vždy skrývá něco, co vidět chceme, ale nemůžeme. Tak i lidé ukrývají svou pravou tvář, svá tajemství,“ říká k obrazu Magritte. I on sám zůstává nenápadný.
Výstřední jsou jen jeho obrazy plné fantazie a bizarních nápadů, které ovlivní téměř všechny umělce poloviny 20. století. Inspirují malíře, hudebníci je používají na obaly svých alb, objevují se ve filmech.
Zejména tento obraz si získává nesmírnou popularitu, kde kdo ho cituje nebo paroduje. A to tak často, že už si začne žít svým vlastním nezávislým životem. Všichni se navíc dodnes snaží o jeho interpretaci. Odkazuje jeho název ke křesťanství?
Je jablko symbolem draze zaplaceného poznání? Nebo pokušení, kterému člověk vždy podlehne?