Druhá světová válka skončila, ne však utrpení, které způsobila. Sirotčince po celé Evropě se plní dětmi. Válka jim vzala rodiče, pocit bezpečí i dětství. Přesto se jeden ze sirotků stane symbolem radosti a štěstí.
Některé z osiřelých byly zavlečeny do Německa na převýchovu, jiné jsou zachráněny z koncentračních táborů. Mnohé byly očitými svědky zrůdností páchaných Němci nebo později Rusy. Jsou zlomené, zmatené a vystrašené.
Stres, kterému jsou vystaveny, je obrovský a v sirotčincích je toto napětí cítit i rok po válce. Většina jich nemá nic. Některé opatrují jako oko v hlavě hřebínek, rozbitou panenku či jinou drobnost, která je vzpomínkou na domov a rodiče.
Když v roce 1946 americký Červený kříž posílá do Rakouska náklad s humanitární pomocí, dostává se auto naložené kabáty, obuví a dalšími předměty také do dětského domova Am Himmel ve Vídni.
Jedním z obdarovaných dětí je také šestiletý válečný sirotek Hans Werfel. Okamžik jeho nevýslovné radosti nad novými botami pohotově zachytí fotograf Gerald Waller, který tu pracuje pro Červený kříž.
Snímek se objevil 30. prosince 1946 v časopise Life. Podruhé o pět let později 24. září 1951 poté, co redakci píše Richard Henry Wehmeyer:
„Obrázek jsem si vystřihl a pověsil na stěnu, abych trable svého života viděl ve správném světle.“ Jak se ukáže z dopisů, které redakci zavalí, není jediný, pro koho se obrázek stává jakýmsi vizuálním pocitovým kompasem.
