Největší výbuch v našich zemích!
Co se stalo v bolevecké muničce?
V květnu roku 1917 došlo na našem území k obrovské katastrofě. V muniční továrně Škodových závodů v plzeňském Bolevci došlo k tragickému výbuchu. Během něj zemřelo 202 lidí včetně žen a dětí. Dalo se tragédii zabránit?
Stavba továrny v Bolevci začala už v roce 1901, tedy ještě dobrých pár let před první světovou válkou. Nejprve se jednalo o zkušební střelnici pro děla, která se sestavovala ve Škodovce v centru Plzně.
Postupem času se z ní vlivem větších nároků monarchie stala největší muniční továrna v Rakousku-Uhersku. Na ploše okolo 60 hektarů vzniklo téměř samostatné městečko, ve kterém pracovaly asi tři tisíce mužů, žen i dospívajících dětí. Vyrábělo se zde na 50 druhů nábojů ráže 37 až 305 mm.
Bezpečnost se neřešila
Bolevec měl být především hlavním zásobovacím centrem, zřejmě proto se při výstavbě příliš nedbalo na bezpečnost. Sklady se budovaly velmi rychle a levně, a nové objekty se stavěly i bez úředního povolení.
Budovy tak vznikaly blízko sebe, což se později ukázalo jako velice nešťastné. Sklady byly kvůli opožděným dodávkám munice přeplněné extrémně výbušnými látkami. A co víc, nedaleko budov vedly koleje, kam se vozily vagony s trinitrotoluenem neboli TNT.
Všechno špatně
V osudný den 25. května přišlo do továrny celkem 2850 dělníků a 354 lidí, pracujících na dalších stavbách. Kromě nich v areálu zůstávali také úředníci Škodových závodů nebo vojenští důstojníci.
Již v průběhu dne si vedoucí směny Vojtěch Žižka všiml poškozené miny, na kterou upozornil ředitele Rudolfa Thiela. Ten však zprávě nevěnoval žádnou pozornost a Žižkovi pouze řekl, ať dá minu stranou.
Co se pak stalo okolo půl druhé odpoledne, můžeme dnes už jen hádat. První výbuch nastal v budově číslo 10, v oddělení zapalovačů, ve které se montovaly miny o hmotnosti 16 kilogramů. V tu chvíli vše zahalil dým a vlivem vybuchujících min došlo k řetězové reakci.
Až do Plzně
Výbuch slyšeli lidi až v centru Plzně. Mohutný kouř byl vidět i několik desítek kilometrů daleko. Práci záchranářům navíc komplikovaly další a další exploze.
Jenže když už všichni doufali, že mají nejhorší za sebou, došlo okolo třetí hodiny k největšímu a nejsilnějšímu výbuchu skladu s trhavinami. Nad továrnou se objevil sloup krvavě zbarveného dýmu a v té chvíli se všech 56 dílen a hal proměnilo v popel.
Tlaková vlna byla tak silná, že rozbila okna i v centru Plzně. Ohromný hřib byl vidět až na zámku Chýše, vzdálený od továrny 40 km, kde zrovna trávil čas spisovatel Karel Čapek. Tato otřesná událost se později stala inspirací pro jeho román Krakatit.
Děsivý pohled
Po této tragédii se život v místě doslova zastavil. Byly zavřeny školy i další pracoviště a přerušil se provoz na železnici mezi Plzní a Žatcem. Vyděšení lidé se skrývali v lesích, na polích a v lomech.
Z továrny zbyly jen trosky, ve kterých ležela ohořelá a znetvořena těla dělníků. Dlouhou dobu nebylo možné začít s odklízením a vyprošťováním raněných, neboť vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice.
Přesto se našlo několik statečných, kteří se odvážili jít ostatním na pomoc. Kvůli sbíhajícím se lidem však museli vojáci uzavřít přístup k továrně, aby tak zamezili další katastrofě.
Někteří dělníci si zachránili život tím, že se schovali v tunelu pokusné střílny.
Těžká identifikace
Přes veškerou opatrnost bylo i druhý den zabito několik dalších desítek lidí. Bohužel zahynuly i děti, které si v dalších týdnech hrály venku a omylem narazily na nevybuchlou munici, která byla rozmetána do okolí.
Pozůstatky těl často nebylo ani možné identifikovat. Rodinní příslušníci je tak určovali pouze na základě zbytku šatů či obuvi, prstýnků, náušnic a podobně. Mrtvé poté začali pohřbívat do tři metry hlubokých hromadných hrobů na boleveckém hřbitově.
Ututlání tragédie
Kvůli obavám z nepokojů četníci nedovolili přístup ani nejbližším příbuzným. Lidé dostávali pouze jmenovitě vydávané legitimace. Korektní nebyl ani přístup rakouských úřadů, které se snažily katastrofu úplně zamést pod koberec, avšak neúspěšně.
Ředitel Rudolf Thiel byl zatčen. Tíhu trestu však neunesl, a ještě před vynesením rozsudku se oběsil. Pohřeb obětí Škodovy závody sice uhradily, ale tento krok lidé brali jen jako pouhé gesto.
Podle některých i tato událost vedla později ke stále rostoucímu odporu proti válce a císařské moci.
Šlo tragédii zabránit?
Stále se spekuluje o tom, jestli mohly být následky tragédie menší. Kdyby byly dodržovány základní bezpečnostní předpisy a stavby nestály tak blízko u sebe, vybuchl by zřejmě pouze objekt č. 10 a exploze by zabila nebo zranila jen několik málo lidí.
Druhou okolností byla přeplněnost továrny a to, že zrovna v ten den bylo doručeno několik vagonů TNT, který kvůli nedostatku místa pracovníci uložili pod pracovní stoly v budově číslo 10. Posledním faktorem, vedoucímu k nehodě, se stal bezesporu lidských faktor a špatně vyhodnocená situace, týkající se vadné miny.
