Jelen je nejšlechetnější z lovných zvířat a jeho lov je vyhrazen pouze králům a šlechtě. Naopak poddaní smějí lovit jen škodnou – tedy vlka či lišku – nebo do pastí chytat tažné a drobné ptactvo.
I toto doporučení zmiňuje překrásná Kniha o lovu od Gastona Phébuse, která je ale mnohem víc než jen příručkou pro lovce.
Šikovně využívá vleklých sporů mezi Francouzi a Angličany. Díky stoleté válce (v letech 1337–1453) Gaston Phébus (1331–1391) upevní svou vládu nad hrabstvím Foix na jihu dnešní Francie. Svéráznému šlechtici se občas přezdívá „Pyrenejský lev“.
Je to kvůli jeho dlouhým blonďatým vlasům, atletické postavě i temperamentní povaze. Hrabě prosluje jako cholerik, který nejde pro ránu daleko. Jednou při výbuchu vzteku nešťastnou náhodou zabije svého jediného legitimního syna a až do smrti toho bude litovat.
Důraz na přesnost
Gaston se rád prezentuje jako vášnivý lovec a schopný literát. Obě přednosti spojí v Knize o lovu, která vznikla mezi roky 1387–1389.
Hrabě celé dílo pravděpodobně sám nepsal, ale nadiktoval vybraným písařům a věnoval ho burgundskému vévodovi Filipovi II. Smělému (1342–1404).
Jeden z nejkrásnějších rukopisů 14. století má sedm kapitol a zdobí ho 87 miniatur s loveckou tematikou od více umělců.
A zatímco pozadí (krajina) většiny iluminací je nekonkrétní, v případě zvířat Gaston trval na tom, aby byla vyobrazena přesně a do detailů a mohla tak dobře plnit svou funkci v textu.
Víc než jen zábava…
Kniha o lovu odráží autorovy osobní zkušenosti s touto kratochvílí. Hrabě popisuje vzhled, chování i způsob života lovných zvířat. V dalších kapitolách se pak věnuje loveckým psům, jejich výcviku, nemocem, různým rasám.
A konečně přibližuje jednotlivé lovecké praktiky nebo líčení pastí. V prologu však Gaston dává jasně najevo, že celé dílo nevnímá jako pouhou loveckou příručku.
Lov totiž nepovažuje jen za zábavu, ale i jako přípravu na skutečný boj a prevenci proti hříchu, protože lenost je základem všech špatných myšlenek.
Čas strávený v lesích podle něj přináší lovci „zocelené tělo i radost z pohybu, jeho duši pak spásu, která byla lékem proti zahálce a usměrňovala přirozenou prudkost šlechticů“, jak upřesňuje současný historik Marek Zágora.
