Na úmrtním listu z 30. března 1912 sotva oschnul inkoust, a klepy už se šíří. „Byla to vražda,“ tvrdí někteří. Jedna z kolonek formuláře totiž zeje prázdnotou. Chybí příčina smrti. Dobrý důvod ke spekulacím, co zabilo Karla Maye.
Večer 30. března 1912 se Karel May (*1842) uloží do postele, u které sedí jeho druhá žena Klára. Ve 20.30 hodin se spisovatel na lůžku napřímí. „Vítězství, velké vítězství! Roses … rose red,“ vykřikne svoje poslední slova.
Bezradnost lékařů nad tím, co ho přivedlo do hrobu, nahrává nejrůznějším teoriím.
Důvod chybí
Ačkoli úmrtní list nezmiňuje nic, v registru zesnulých v saském Radebeulu, kde May skonal, jsou uvedeny srdeční zástava, bronchitida a astma. Mezi jeho současníky ale přichází na přetřes rakovina plic i vražda.
„Otrávila ho jeho manželka Klára, která zdědí práva na jeho díla,“ šušká se mezi lidmi. Třebaže Karel May umírá dříve, než se rozpoutá skutečná vlna zájmu o jeho díla, je jasné, že z opakovaně vydávaných indiánek poplynou tučné zisky.
Mohlo to být pro Kláru motivem ke zločinu? Sotva, stala se Karlovou oporou v jeho posledních letech života.
Otevření rakve
Teorii, že spisovatel neodešel ze světa přirozeným způsobem, rozvíří další událost. „Je na hřbitově v saském Radebeulu pohřben opravdu Karel May?“ šeptá se poté, co během druhé světové války dochází k manipulaci s jeho rakví.
Dlouho příznivci mayovek tápou ve tmě. Až v říjnu 2014 se vědci rozhodnou učinit přítrž přetrvávajícím dohadům. Využijí sanačních prací, probíhajících v Mayově hrobce, a otevřou jeho rakev.„V rakvi opravdu leží on,“ zní jejich první závěr.
Výsledky analýzy
Další analýzy ostatků na jaře 2016 prokážou vysokou koncentraci olova a kadmia v kostech. Jako příčinu smrti proto tým určí právě chronickou otravu těžkými kovy.
Olovo společně s kadmiem se do Mayova těla dostalo zřejmě z pitné vody, protože spisovatel měl v domě olověné rozvody.
„Zprávy o potížích v posledních týdnech a dnech jeho života odpovídají symptomům otravy těžkými kovy,“ komentuje výsledky výzkumu šéf týmu patolog Carsten Hädrich z Ústavu soudní medicíny v Lipsku.
„Pitná voda tehdy obsahovala velké množství olova,“ dodává s poznámkou, že přiotrávit se bylo poměrně snadné.
(Zdroj: HISTORY revue)