Jde o barvu plnou rozporů i protikladů. Je růžová důstojná pro muže, nebo spíš něžná pro ženy? Hodí se víc do dívčího pokojíčku, nebo do věznice? A když ji nenajdeme v duze, je vůbec skutečnou barvou?

Už Homér píše ve své Odysei o „úsvitu s růžovými prsty“. O „barvě růže“ se zmiňují i římští básníci, ovšem častým odstínem růžová ve starověku rozhodně není a ani umělci ji na paletě nemají.

Až ve 13. až 14 století najdeme na obrazech malířů Cimabueho (1240–1302) či Duccia (asi 1255–1319) malého Ježíše v růžovém oblečení.

Ještě dlouho poté je však růžová vnímána spíš jako vybledlá červená, teprve okolo 17. století ji lidé pasují na samostatnou barvu. Jak ji ale pojmenovat? Zatímco ve většině jazyků včetně češtiny získá jméno po růži, v angličtině se inspirují jinou květinou.

„Pink“ se totiž lidově říká hvozdíkům (Dianthus), sytě růžovým kytičkám se zubatými okraji.

Ukradly ji ženy mužům?

Na konci renesance se růžová rozmůže v malířství. A v 18. století sebejistě vstupuje do módy! Pudrové odstíny růžové si oblíbí evropští aristokraté, hlavně muži ji vnímají jako symbol elity. V 19. století se v Anglii stanou zvykem růžové ozdoby u malých chlapců.

Protože angličtí muži nosí červené uniformy, pro „malé muže“ se hodí tato jemnější forma. Ještě v roce 1927, když vyjde v časopise Time anketa o vnímání barev, 60 % čtenářů přisoudí růžovou chlapcům. Zlom přichází dle jedné hypotézy až díky druhé světové válce.

Zatímco Židé jsou nuceni nosit žlutou hvězdu, homosexuálům je přiřazen růžový trojúhelník. Proto barva v očích mnoha lidí začne evokovat spíš ženskost.

Do kostela a i do věznice

Růžové nemusíme mít jen nebo šaty. Třeba i náladu, představy nebo ještě lépe budoucnost! Růžovou prostě spojuje s radostí a štěstím.

Vychází to z katolických tradic – růžová byla vždy speciální barvou, při mších používanou jen na třetí adventní neděli a čtvrtou neděli postní. Růžové kameny prý přinášejí spokojenost a klid a podobný účinek by měla mít růžová i v interiéru.

Když okolo roku 1980 provede americký psycholog Alexander Schauss experiment s barevnými stěnami, jasně se prý potvrdí, že velké plochy růžové potlačují agresivitu!

Následuje slavný experiment, kdy dozorčí ve věznici v americkém Seattlu vymalují na ružovo několik cel. Nestane se však nic. Prý proto, že odstín růžové byl moc zářivý.

Když to samé zopakuje o 30 let později švýcarská psycholožka Daniela Späthová s tlumenější barvou, agresivita vězňů skutečně výrazně klesne.