Prostá, poklidná scéna z obyčejného života obyčejných lidí poloviny 17. století. Současně však obraz s tajemstvím, který obdivuje dokonce i takový barbar jako Adolf Hitler.

U Verneerů je v roce 1657 živo. Těhotná manželka, kupa dětí, tchyně, služka. Neustále někdo mluví, děti zlobí. A uprostřed toho všeho stojan a Jan Vermeer (1632–1675) malující obraz, který se pro něj stane typickým.

Zachycuje roh pokoje, kde u okna stojí dívka a čte dopis. Obyčejný život bez významných poselství, přesto obraz s tajemstvím. Co dívka čte? Milostný dopis? Oběžník?

Ve tváří nemá výraz, který by napověděl, a dokonce to vypadá jako by se malíř snažil vyhnout všem nápovědám. Dokonce zamaluje obraz Kupida původně visící na stěně za ní.

Přesto se dodnes mnozí o jeho interpretaci snaží a předkládají občas až absurdní vysvětlení. I sám malíř by se nejspíš divil, co všechno údajně na obraz namaloval.

V roce 1742 obraz koupí saský kurfiřt August III. (1696–1763) v domnění, že jde o dílo Rembrandta (1609–1669). Není jediný, v roce 1826, je pro změnu připsán Pieterovi de Hoochovi (1629–1684).

Už jako dílo Vermeerovo ho obdivuje Adolf Hitler (1889–1945), který se ho zmocní za druhé světové války a před nálety Spojenců ho nechá ukrýt v solném dole v Sasku.

Tady ho objeví postupující Rusové, kteří ho dovezou do Moskvy jako válečnou kořist.

Když mají v roce 1955 vrátit východnímu Německu všechna ukradená umělecká díla, žádají, aby si „jako poděkování za záchranu a vrácení světoznámých uměleckých pokladů“ mohli ponechat alespoň tento obraz. Němci odmítnou.