Píše se polovina 30. let minulého století, když americký konstruktér Henry Dreyfuss (1904–1972) vymýšlí zbrusu nové vlakové soupravy. Čeká ho ale ještě dlouhá cesta, než se jeho dílo jménem Mercury poprvé rozjede po kolejích.
Na počátku stojí snaha přepravní společnosti New York Central o posílení děravé dopravy mezi středozápadními městy. Roku 1934 vyjíždí poprvé souprava Commodore Vanderbilt, na níž se zčásti podílí právě designér Dreyfuss.
Vlak obsluhuje linku mezi New Yorkem a Chicagem a vedení firmy si brzy všimne, že je tato linka čím dál plnější. Je tak na čase uvažovat o novém spoji. V roce 1935 tak manažeři rozhodnou o konstrukci podobného vlaku a s tímto úkolem jdou rovnou za Dreyfussem.
Obrýlený inženýr mezitím navrhl nový typ telefonu či vzhledné vysavače ve stylu Art deco.
A právě tento nádech chce vtisknout i vlakům Mercury. Jméno získávají z římské mytologie – bůh Merkur má totiž pod palcem cestování, v neposlední řadě je také osvědčeným poslem.
Spása z odstavené koleje
Od slov a papírových smluv se postupně přechází k činům. Dreyfuss chce vytvořit úchvatné dílo, a tak soupravu designuje do nejmenšího detailu.
Nechybělo málo a ambiciozní projekt skončil v propadlišti dějin. Vedení společnosti si totiž nechá udělat výpočty, na kolik ji vlaky přijdou. Zaskočí je astronomická suma.
„Když jsem to zjistil, vzal jsem si na zbytek dne volno,“ vzpomíná po letech Dreyfuss. Při cestě domů kouká na vyřazené vagony a v tom ho to trkne. Vystoupí a vrací se do New Yorku, kde přesvědčí vedení firmy o úspěchu svého díla. Mercury dostává zelenou.
Už brzy v depu vyroste první lokomotiva, která na sebe poutá pozornost díky aerodynamickému vzhledu.
Pod masivní kryt Dreyfuss schovává veškeré důležité součástky. Zároveň nechává uříznout kryty kol, aby mohla vyniknout. Designér si pohraje i s vagóny, interiér patří mezi nejhezčí, které ve vlakové dopravě lze nalézt.
Celý vnitřek navozuje atmosféru soukromého klubu. Sedačky jsou otočené k oknům, kuřáci mohou využít speciální salonek. Na konci vlaku je dokonce speciální místo, na němž cestující mohou sledovat ubíhající koleje.
Krvavá premiéra
Na veřejnost se zprávy o projektu dostávají 14. května 1936, první testovací jízda probíhá o dva měsíce později. Souprava, jež čítá devět vagonů a má kapacitu 400 sedadel, dosahuje 150kilometrové rychlosti!
Na začátku války vlastní společnost tři vlaky jménem Mercury, aby je od sebe odlišila, každý dostane druhý název podle měst, kam vozy jezdí.
Začátek nové éry se datuje na 15. červenec 1936, kdy na cestu vyráží Cleveland Mercury. Strojvůdce má ale smůlu a narazí do uvízlého vozu na přejezdu. Epochu nablýskaných krasavců zabrzdí 50. léta, kdy se USA potýkají s nedostatkem uhlí.
Vláda masivně podporuje dieselové lokomotivy, a tak parní fenomén Mercury končí. Poslední cestu vykoná v roce 1959.