„Dnes se mi nikam nechce, zůstanu doma.“ Pokud jste nemocní, nevyjdete ven třeba celý týden. Vážnější problém vás může uvěznit mezi stěnami i několik týdnů. Ale co když je z toho třeba 10 let?
Do jisté míry je izolace pochopitelná a normální – kde je ale hranice, od níž už jde o diagnózu nebo minimálně problém? Japonci mají za tuto hranici dobu šest měsíců.
Když někdo tráví (dobrovolně) život v izolaci déle, je živým příkladem fenoménu hikikomori! V Japonsku se počet takových lidí odhaduje na milion, někteří psychologové odvážně mluví i o dvou milionech, což už by byl zhruba každý šedesátý!
Dobrovolná karanténa
Proč zrovna v zemi vycházejícího Slunce? Japonsko je nechvalně proslulé i jako země s největším počtem sebevražd na světě. Co je tu tedy špatně? Nejspíš moc velké nároky společnosti. Aby v ní lidé uspěli, musí být jednoduše dokonalí. Chytří, talentovaní, krásní, bohatí…
A komu něco z toho nejde, prostě se zavře doma! Nechodí do školy ani do práce, s nikým se nestýká, nevyhledává žádné akce. Co potřebuje, si objedná až domů.
Jediným prostředníkem s něčím „okolo“ je počítač. Podle statistik se hikikomori týká více mužů, nejčastěji ve věku 15 až 40 let. Často ani netráví izolaci ve svém bytě, ale v jediném pokoji u rodičů.
Nemoc to není!
„Člověk mučený ve vlastní hlavě!“ Tak popisuje „pacienty hikikomori“ psychiatr Tamaki Saitó (*1961), který poprvé popíše fenomén v roce 1998. V ordinaci se tehdy začnou množit zoufalí rodiče dětí s podobným stylem života.
Hikikomori doslova znamená „být odtržený, vtažený dovnitř“ či „být uvězněn“. Abychom někoho označili jako „hikikomori“, musí však podle Saitóa splňovat důležitou podmínku. Netrpět žádnou psychickou nemocí, která by strach ze společnosti způsobovala!
Důvodem může být šikana ve škole, špatné vztahy s okolím, nemožnost nají práci nebo i jen strach z vlastního selhání. Často kvůli komplexům z dětství a přehnaného očekávání rodičů.
Většinou si postižení sami uvědomují, že jejich život není v pořádku, a okolí urputně přesvědčují o tom, že nejsou blázni!
Chybějící milion
Přestože lidé hikikomori hrají často počítačové hry či permanentně visí na internetu, s netolismem, neboli internetovou závislostí, to prý nesouvisí (ta je až 10krát častější než hikikomori!).
I když trpí poruchami sociální komunikace, rozhodně to nemá nic společného s autismem.
Mohlo by se tedy zdát, že o tak velký problém vlastně ani nejde? Životní styl kihikomori ovšem většinou sílí, po měsících nebo letech izolace se přidávají úzkosti a deprese a málokdy se to změní k lepšímu.
Navíc to už představuje významný ekonomický problém a často se v Japonsku o těchto lidem mluví jako o „chybějícím milionu“.
A co je však asi nejhorší, odborníci se shodují na tom, že hikikomori už vlastně japonským fenoménem není. Počty sociálně izolovaných raketově rostou třeba i v Číně, USA, Španělsku nebo Itálii.
A platilo to ještě před tím, než covidová pandemie zavřela na jistý čas domů většinu světa.