Domluvit se je možné i beze slov – asi 70 milionů lidí na planetě používá znakovou řeč! Jak dlouho už existuje a kdo ji vymyslel? A co jste o ní možná netušili?
Zmínky najdeme už ve starém Řecku. Filozof Sókrates (?470–399 př. n. l.) popisuje komunikaci pomocí pohybů rukou, hlavy či zbytku těla. Kdo neví jak, může se prý inspirovat u zvířat – ta také komunikují beze slov a rozumí si! Pokud jde však o hluché lidi, ty řečtí filozofové příliš neodhadnou.
Myslí se, že kvůli svému handicapu nejsou schopni vnímat jazyk stejně jako ti zdraví! Znaková řeč však nemusí sloužit jen neslyšícím. Důkazem jsou kmeny amerických indiánů, u nichž najdeme varianty znakové komunikace dodnes.
Slouží jim k tomu, aby se jednotlivé kmeny dorozuměly mezi s sebou. Jejich jazyky se totiž dost liší…
Šance pro hluché
Syn italského lékaře Girolama Cardana (1501–1576) je hluchý. Ale také velmi nadaný, proto si Cardano přeje, aby se mohl vzdělávat jako všichni ostatní. Začne ho tedy učit různá gesta, odpovídající jednotlivým italských slovům.
Chlapec to zvládne skvěle a Cardano v roce 1575 vydává knihu o hluchotě. V ní především vyzdvihuje inteligenci neslyšících a povzbudí tak další učence k tomu, že začnou znakový jazyk stále více zdokonalovat!
Francouzské začátky
První skutečná škola pro hluché vzniká v roce 1755 v Paříži. Zakladatelem je francouzský kněz a učitel Abbé Charles-Michel de l’Épée (1712–1789), kterému se dnes říká „otec neslyšících“.
I když ho má někdo i za vynálezce znakové řeči, pravda to není – tu se naučil už od svých žáků.
L’Épée je přesvědčený o tom, že neslyšící lidé mohou ve znakovém jazyce myslet stejně jako ti s dokonalým sluchem. Jeho výukou se inspirují instituce z různých koutů světa.
Ta první francouzská, dnes pod jménem Národní institut pro neslyšící děti v Paříži, existuje dodnes!
Není mezinárodní!
Znakový jazyk je dnes stejným jazykem jako každý jiný! Podobně jako je to s těmi mluvenými, každý národ či kultura má svůj vlastní. Názor, že znakování je mezinárodní, je jeden z nejrozšířenějších mýtů!
Dokonce i jen v rámci České republiky existují různé regionální či sociální varianty. Jinak se baví staří, trochu jinak mladí.
A i když by se neslyšícím univerzální znakový jazyk možná hodil, pokus o umělý s názvem gestuno se nevydaří! Podobně jako mluvený esperanto se neujme a upadne v zapomnění.
Nezapomeň na gramatiku
Vědci už dávno potvrdili, že běžný i znakový jazyk zpracovává stejná část mozku, tzv. Brocovo centrum řeči. Pokud si někdo toto místo poškodí třeba při úrazu, ani znakovou řečí se nedomluví!
Znakový jazyk je složité se naučit stejně jako třeba němčinu nebo španělštinu a vedle bohaté slovní zásoby mu nechybí ani gramatika.
Ta už tedy bývá v různých jazycích podobná – třeba otázku naznačíme obočím. I jazyk neslyšících se samozřejmě stále vyvíjí – s novou dobou a novými technologiemi přicházejí nová slova. Nebo tedy nové znaky.