Muž v hospodě si setře pivní pěnu z úst. Nadechne se. „Ta rakouská vláda…,“ spustí zhurta. „Pšt!“ tiší ho jeho společník a vyděšeně se rozhlíží kolem. „I stěny mají uši!“
Opovrhovaný a nenáviděný.
Právě tak je lidmi vnímán Alexander Bach (1813–1893), ministr vnitra a symbol tuhé vlády v Habsburské říši v letech 1851–1859. Debaty o politice jsou tehdy tabu, všichni se raději starají jen o své soukromé záležitosti.
Nikdo si nemůže být jistý, komu vlastně může věřit. Policejní donašeči mají přitom stále plné ruce práce. Nejčastěji potřebují peníze, jindy se snaží ututlat prohřešky ze své minulosti nebo je k tomu žene touha po pomstě. Donášejí domovníci, služky, holiči, úředníci, kartářky…
Nekonečné záznamy
Uklízečky vyhrabávají z košů i panských krbů útržky dopisů, které se pak na policejním komisařství poctivě lepí dohromady. Policejní úředníci sepisují svodky o smýšlení obyvatelstva, a to na základě odposlechnutých drbů v hostincích a krčmách.
V ústředních úřadech se tak kupí a kupí obrovské registry a nekonečné záznamy o „závadových“ osobách. Nezakročuje se vůči nim ovšem hned. Naopak. Jsou dlouhodobě sledovány, dokud nepřivedou policii na stopu k dalším podezřelým osobám.
Celá léta jsou tak sledováni nevinní a nic netušící lidé, zatímco rakouské tajné archivy přetékají informacemi o tom, co, s kým a kde zrovna dělají.
Byla zepředu pěkně rostlá…
Žena se zahloubá do novin. Při čtení divadelní recenze dramatu Valdštejn z pera německého dramatika Friedricha Schillera (1759–1805) se o herečce dozví: „Byla zepředu pěkně rostlá.“ Netuší ale, že původně v článku stála věta:
„Měla bílá a plná ňadra.“ Cenzor ji však vyškrtl jako nemravnou. Do novinových textů může zasahovat dle libosti. A kontrolují se samozřejmě i knihy.
Když se cenzorovi nějaký rukopis nelíbí, hodí ho přihrádky klidně i na několik let, aniž by měl autor možnost nějakých dotazů či námitek.