„My v Praze postavíme ty nejlepší hodiny na světě, pro věčnou slávu našeho města!“ rozhodnou se pražští konšelé a obrátí se na mistra Hanuše. Ten se těžkého úkolu nezalekne…
Výsledný stroj je vážně unikátní. Píše se rok 1490 a on ukazuje nejen čas, ale také kalendář či postavení Slunce a Měsíce. Pražští radní jásají. Co když ale hodinář něco podobného vytvoří i pro jiné město? Nechají ho proto oslepit.
Mistr moc dobře ví, kdo za tím stojí… Požádá jednoho ze svých učňů, aby ho doprovodil k samotnému srdci orloje. I přes svou slepotu pak stroj zastaví.
Bude trvat více než sto let, než se opět dá do chodu… Tak vypráví o zrodu pražského orloje na Staroměstském náměstí ve svých Starých pověstech českých spisovatel Alois Jirásek (1851–1930). Ve skutečnosti tomu ale bylo docela jinak…
Dostane dům i peníze
Historikové dnes autorství důmyslného zařízení proslulého orloje připisují mistru Mikulášovi z Kadaně (asi 1350–1419). Za svoje veledílo si vyslouží od staroměstských konšelů dům, tučnou odměnu a také pravidelný plat.
Mistr Jan Hanuš pak pouze coby orlojník provede v roce 1490 jeho první opravu a podle orlojníka Jana Táborského (1500–1572) jej i zdokonalí a opatří kalendářní deskou. A že by někdy přišel o zrak, o tom historické prameny mlčí.
Zbavíme se ho!
Staroměstský orloj čekají v průběhu dějin nelehké časy. V 17. století šlape stále hůř a hůř, až se zastaví docela. Na důkladné prozkoumání problému chybí nejen peníze, ale i schopný hodinář.
V roce 1787 je dokonce vynesen krutý ortel – nepotřebný stroj má být prodán do starého železa!
Naštěstí se ho ujímá šikovný hodinář Jan Landesberger a orloj na chvíli vzkřísí, i když se mu podaří opravit jen mechanickou část hodin. S astronomickým kalendářem a vlastním orlojem si neporadí.
V roce 1861 se však hodiny znovu zastaví a město znovu uvažuje o jejich prodeji do starého železa. Na záchranu vzácné památky se nakonec vyhlásí veřejná sbírka.
Ovšem až 14. září 1866 jsou odstraněny poslední nedostatky, hodinový stroj důkladně promazán, spojen s otočnou kalendářovou deskou, kterou vyzdobil malíř Josef Mánes (1820–1871), a definitivně spuštěn.
