Fridrich II. zuřivě čmárá cosi na papír a von Knobelsdorff je bledý jako stěna. „Výsosti, to je prevence proti vlhkosti!“ osmělí se namítnout. „Žádné patro, žádné schody,“ rozčílí se král. Uznávaný architekt dostane výpověď.
S rokem 1740 a smrtí svého despotického otce se Fridrich II. (1712–1786) stává pruským králem, a hlavně svým pánem. Dává vale berlínským okázalostem a ceremoniím a v letech 1745–1747 si v Postupimi buduje letní sídlo. Jak se bude jmenovat?
Když velí své armádě, používá král výhradně němčinu. Pokud však dojde na soukromou korespondenci nebo vlastní filozofické spisy, uchyluje se k francouzštině. Jazyk země galského kohouta volí i tentokrát. „Sanssouci,“ vydechne Fridrich. Slovní spojení skvěle vystihuje jeho záměr – znamená totiž „Bez starostí“.
Kromě toho bude panovník o stavbě často hovořit jako o „mém viničním domečku“. O tom, jak bude vypadat, má jasnou představu a ta se pro architekta Georga von Knobelsdorffa (1699–1753) brzy stává noční můrou.
Už po roce práci opouští – oficiálně ze zdravotních důvodů. Dílo dovádí do úspěšného konce nizozemský stavitel Jan Bouman (1706–1776). A Fridrich září štěstím…
Neumřelo s ním
Konečně má v roce 1747 místo, kde se může oddávat pouze svým zálibám. Místo plesů se tak zde konají předlouhé filozofické debaty nebo koncerty. Král tu hostí nejbližší přátele.
Tím, koho sem nikdy nepozve, je ale jeho manželka Alžběta Kristýna (1715–1797). O přítomnost žen v Sanssouci Fridrich nestojí. „Toto místo se mnou jednou zemře,“ říkává. Mýlí se.
Dalším z pruských panovníků, který si palác zvolí za rezidenci, je Fridrich Vilém IV. (1795–1861). Ten ho také zmodernizuje a zvětší.