Satyra známe jako tajemnou entitu, která se vyskytuje zejména v řecké a římské mytologii. Obvykle bývá zobrazován jako napůl člověk a napůl kozel. Má lidský trup i hlavu, avšak kozí nohy, rohy, oháňku a někdy i špičaté uši.
Satyrové jsou známí pro svůj bujarý a smyslný život. Milují víno, tanec, hudbu a pronásledování nymf. Často se oddávají radovánkám v lesích a na horách. Odkud však tato bytost vůbec pochází?
Jejich původ není zcela jasný. Někteří věří, že se jedná o potomky boha Pana, jiní zase, že jsou syny boha Herma. Satyrové po staletí inspirují celou řadu spisovatelů i dalších umělců. Často se objevují na obrazech, jako sochy i literární postavy.
Satyrové jsou také symbolem mužské sexuality a plodnosti. V češtině se jejich pojmenování používá i obrazně, a to pro identifikaci smyslného muže. V zoologii je pak tento termín používán pro označení rodu bažantů s modrými výrůstky na hlavě. Mohou však tyto bytosti skutečně existovat?
Záhadní solní muži
Při těžbě soli v íránském solném dole Chehrabad horníci nacházejí již šestou „solnou mumii“ za posledních patnáct let.
Tito „solní muži“ v jeskyních jsou ve skutečnosti ostatky lidí zabitých nebo rozdrcených těžbou, které jsou následně mumifikovány extrémními podmínkami slaného prostředí.
Díky výrazné suchosti jeskyně se vlasy, maso a kosti těchto mumií zachovávají v perfektním stavu. Dokonce i vnitřní orgány jako žaludek nebo tlusté střevo, jsou nalezeny neporušené.
První solná mumie, datovaná do roku 300 n. l., je objevena v roce 1993. Má dlouhý bílý plnovous a spolu s ní jsou nalezeny železné nože a jedna zlatá náušnice. V roce 2004 je pak nedaleko tohoto prvního objevu nalezena druhá mumie a v roce 2005 následují další. Nejstarší „solný muž“ je pak uhlíkově datován do roku 9550 př. n. l.
Další významová rovina?
Nález těchto mumií upoutává americkou folkloristku, historičku a autorku knihy „The First Fossil Hunters“ (2000) Adrienne Mayor (*1946) ze Stanfordovy univerzity, která se domnívá, že už tak sám zajímavý příběh solných mužů může mít ještě i další významovou vrstvu.
Myslí si, že tyto ostatky mohou vysvětlovat příběh o tom, jak císař Konstantin (asi 272–337) spatřuje zvláštního mumifikovaného tvora. Satyra, velice pravděpodobně.
Mayorová poukazuje na skutečnost, že hlavy lidí uchovaných v soli nesou „nápadnou podobnost se starověkými řeckými a římskými vyobrazeními satyrů na malbách ve vázách.“
Císař Konstantin a svatý Jeroným
Klasická vyobrazení těchto mytologických bytostí s kozlími rysy se skutečně až nápadně podobají „solným mužům“ nalezeným v solném dole Chehrabad v Íránu.
Jejich podobné vlasy a vousy, tupé nosy a vyčnívající čelisti vyvolávají otázku, zda právě tito muži z masa a kostí, zachovalí díky slanému prostředí dolu, nemohou být inspirací pro satyrské mýty?
„Myslím, že je velmi pravděpodobné, že starověký objev podobně zachovalého ‚solného muže‘ v severozápadním Íránu je základem pro zprávu sv. Jeronýma (asi 345-420) o ‚satyrovi‘ uchovávaném v soli a zkoumaném císařem Konstantinem v Antiochii,“ uvádí ostatně dále Adrienne Mayor.
Silénos
Satyrům je podobná také další mytická postava Silénos, známý z řecké mytologie jako vychovatel a průvodce boha vína Dionýsa.
Jeho původ je však rovněž neurčitý, uvádí se, že i jeho otcem je bůh Hermes nebo lesní bůh Pan. V bájích se objevuje jako veselý, poněkud prostoduchý stařec, jenž má rád zábavu a bujaré popíjení.
Protože mu už kvůli tomuto životu neslouží nohy, nechává se vodit svými druhy nebo se vozí na oslu. Má také věštecký dar a pronáší mnohá moudra o životě. Jeho druhové jsou Silénové, kteří sídlí na březích vod a u jejich pramenů. Často jsou zaměňováni s Panem.
Jsou podobné bytosti pouhým výplodem fantazie, záměnou za mumie uvězněné v soli, nebo snad skutečně existují?