Když se řekne zloděj těl, vyvolá to v člověku řadu představ – hrubý muž s hlínou za nehty, mrtvoly zabalené do pytlů, tělní tekutiny prosakující látkou. Bez těchto mužů na okraji společnosti by ale nebyl možný rozvoj medicíny.
Těla totiž prodávali anatomům a jejich studentům na pitvy.
K tomu, aby medicína mohla postupovat kupředu, bylo nutné, aby lékaři znali anatomii lidského těla. Nejlepším způsobem bylo učit se při pitvě. Takovou možnost začali některé lékařské fakulty ve Velké Británii nabízet už v 18. století.
Potřeba byla ale těla – a hodně. Dokument z roku 1752 umožňoval anatomům používat těla popravených zločinců. S úpravou trestního práva ale začalo hrdelních trestů ubývat a lékaři se museli začít poohlížet jinde.
Jako zloději těl byli označováni muži, kteří se živili kradením mrtvol pro anatomy. O jejich činnosti se toho ví velmi málo. Existuje pouze několik písemných pramenů popisujících práci těchto „kriminálníků nejhorší kategorie“, jak byli společností označováni.
Jedním z nich je Deník zloděje těl sepsaný na začátku 19. století mužem vykonávajícím toto „povolání“.
Díky unikátní knize víme, že zloději těl pracovali ve skupinách při měsíčním svitu, vykopat tělo jim trvalo kolem půl hodiny a za noc zvládli získat i šest mrtvol.
Jak se společnost bránila?
Aby tělo bylo použitelné při pitvě, muselo být čerstvé. Zloději těl proto hřbitovy navštěvovali krátce po pohřbu. Pracovali s dřevěnými lopatami, aby dělali méně hluku.
Když čerstvý hrob vykopali, rozbili rakev a uvázali zemřelému kolem těla provaz, za který ho vytáhli. Mrtvoly dali do plátěných pytlů a hned následující den je prodali. Pozůstalí se samozřejmě snažili této podvratné činnosti zabránit.
Nad hroby stavěli kovové mříže, na hřbitovní zeď pokládali uvolněné kameny a zemřelým upevňovali hlavu ke dnu rakve speciálním kovovým „límcem“.
Někdy dokonce lidé hlídali hrob nebožtíka tak dlouho, než se jeho tělo začalo rozkládat a bylo pro anatomy nepoužitelné.
Tato opatření proti zlodějům těl si ovšem mohli dovolit pouze bohaté rodiny, většina těl, která skončila na pitevním stole, byla proto těla chudých lidí. Ti byli často „pohřbíváni“ ve společných jamách, jež někdy zůstávaly otevřené i několik týdnů.
Řešení nelegálního obchodu s mrtvolami přinesl až dokument anglického parlamentu z roku 1832 nazvaný anatomický zákon. Díky němu lékařům připadla těla, o něž se nikdo nepřihlásil, což byli často lidé, kteří zemřeli ve věznicích nebo chudobincích.
S tímto zákonem tedy práce zlodějů těl již ztratila význam. Není ale pochyb, že tato nelegální činnost je důležitou součástí lékařské historie.
