Loďka se pomalu sunula kanály Xochimilca, když se mezi větvemi objevily první tváře. Špinavé panenky bez rukou, s prázdnými očními důlky a vlasy slepenými deštěm visely ze stromů jako podivní strážci.

Není to jen běžná turistická zastávka, ale ostrov, který měl vzniknout ze strachu jednoho muže. Mohou strašidelné hračky hlídat duši dítěte, které se nikdy nevrátilo z vody?

Kdo se vydá kanály Xochimilca dál od rušných ulic Mexico City, může mít brzy pocit, že vplouvá do jiného světa.

Ukrývá se zde totiž proslulý La Isla de las Muñecas – Ostrov panenek, ležící na chinampě, jednom z uměle navršeném ostrůvku, jaké v této vodní krajině po staletí sloužily k pěstování, obchodu i životu.

Právě sem se měl v polovině 20. století uchýlit Julián Santana Barrera (asi 1914–2001), samotář, který opustil běžný život a usadil se stranou lidí. Zpočátku měl žít prostě, pěstovat zeleninu a starat se o svůj kus země.

Pak se ale podle legendy stalo něco, co změnilo celý jeho život i tvář ostrova. V kanálu poblíž svého domu měl najít utonulou dívku. Krátce nato měla po vodě připlout panenka, kterou pověsil na strom jako oběť nebo omluvu.

Stačil jeden nalezený předmět k tomu, aby se z osamělého místa stal oltář pro neklidnou duši?

Hračky dívky, která se nevrátila

Příběh o utonulé dívce se na ostrově vypráví v několika verzích. Nikdo už dnes přesně neví, kdo byla, jak se jmenovala ani zda se tragédie odehrála přesně tak, jak ji legenda popisuje.

Přesto právě ona stojí na začátku všeho, co z Ostrova panenek udělalo jedno z nejznepokojivějších míst Mexika. Současný správce ostrova Rogelio Sánchez Santana, příbuzný Juliána, popsal jednu z verzí slovy:

„Dívka plavala se sestrou nebo přáteli, proud ji strhl a ona se utopila.“ Podle vyprávění měl Julián později slýchat dětský hlas žádající panenku a postupně začal sbírat další hračky. Nevybíral krásné kusy.

Bral rozbité panenky z odpadu, z kanálů i od lidí, kteří mu je začali nosit. Věšel je na stromy, ploty, stěny i střechy, jako by chtěl vytvořit ochranný kruh mezi sebou a tím, co podle něj zůstalo ve vodě. Uklidňoval mrtvou dívku, nebo se před ní ve skutečnosti snažil bránit?

Stromy plné prázdných pohledů

Jenže čas udělal z panenek něco mnohem děsivějšího než původní hračky. Slunce jim vyšisovalo obličeje, déšť smyl barvy, hmyz se usadil v prázdných hlavách a větve pomalu pohltily provázky kolem jejich krků.

Návštěvníci dnes mluví o pocitu, že je panenky sledují, že se jejich oči pohnou právě ve chvíli, kdy se člověk otočí, nebo že se mezi stromy ozývá šepot. Některá svědectví návštěvníků tvrdí, že panenky v noci hýbou hlavami, šeptají mezi sebou a mění výraz.

Skeptici by nejspíš připomněli vítr, vrzající větve, odlesky ve skle a sílu očekávání. Jenže na ostrově, kde stovky rozbitých tváří visí těsně nad vodou, se i obyčejný zvuk mění v něco nadpozemského.

Dokáže takové místo proměnit šum větví v šepot, nebo se mezi panenkami opravdu ozývá něco, co nechce zůstat potichu?

Smrt Juliána vrátila příběh na začátek

Nejznepokojivější část příběhu ovšem přichází až s Juliánovou smrtí. V roce 2001 je nalezen mrtvý u vody. Podle některých zpráv zemřel na infarkt, ale zvláštní shoda okolností proměnila jeho konec v další část ostrovní pověsti.

Tělo prý leželo u vody, poblíž místa, kde měl kdysi najít utonulou dívku. A tím jako by se celý příběh uzavřel. Ostrov mezitím převzala Juliánova rodina.

Stal se temnou turistickou atrakcí, kam lidé připlouvají pořídit fotografie, zažít tajemnou atmosféru i zvláštní úctu. Příbuzný Rogelio Sánchez Santana prý na otázku, komu ostrov jednou připadne, odpověděl:

„Vlastnictví nechávám mrtvým.“ A právě tahle věta možná vystihuje Ostrov panenek lépe než jakékoli vysvětlení. Je to ještě turistická atrakce, nebo místo, které by už mělo raději „odpočívat“, než se zde odehraje nějaká další tragédie?