Přestože nepatří mezi ptáky, létavý hmyz či netopýry, existují v přírodě tvorové, kteří mohou ochutnat opojný zážitek z létání. Překvapivě jsou to zvířata, u nichž bychom takovou schopnost nečekali, třeba ryby, hadi nebo někteří hlodavci.
Poletuchy
Délka: až 45 centimetrů
Kde žijí: Severní Amerika, Asie
V Americe si zaslouženě tento druh hlodavců vysloužil přezdívku „létající veverky“. Mezi končetinami totiž mají zvláštní kožní blánu, kterou využívají podobně jako lidé rogalo.
Za královnu létajících veverek, která umí překonat v letu hranici sta metrů, pak lze považovat poletuchu velkou. Její tělo i s ocasem měří okolo 60 centimetrů a nejčastěji se s ní můžeme potkat v Indii, na Srí Lance a na ostrovech Jihovýchodní Asie.
Jejím domácím prostředím jsou koruny vysokých stromů, málokdy sešplhá níže než okolo 15 metrů. Je nočním živočichem, takže přes den spí ve stromových dutinách. Za noc pak mezi stromy nalétá klidně okolo 2 kilometrů.
Létající ryby
Délka: až 45 centimetrů
Kde žijí: tropická a subtropická moře
Nad létajícími rybami žasli už námořníci prvních objevitelských výprav. Svou zvláštní schopnost ale nemají jen tak pro zábavu, ve skutečnosti jde o únikový manévr před mořskými predátory.
Například takzvaná kalifornská létající ryba se běžně nad hladinou přenese o několik stovek metrů! Nejdříve však musí ve vodě nabrat dostatečnou rychlost a v poslední chvíli je navíc nutné odrazit se pomocí ocasu.
Ve vzduchu pak ryba plachtí pomocí dlouhých ploutví. Pokud jsou na moři silné poryvy větru, může se pak stát, že létající ryba přistane přímo na palubě velkých rybářských lodí, vítr ji dokáže vynést až do výšky 10 metrů.
Bojgy
Délka: až 120 centimetrů
Kde žijí: tropické lesy Asie
Také mezi hady se objevil jeden druh, který si podmanil schopnost létání, česky se nazývají bojgy a jsou to tropické příbuzné našich užovek. Tito hadi předvádějí fascinující plachtění mezi korunami stromů, jde totiž o jejich způsob lovu.
Jejich oblíbenou potravou jsou hlodavci a ještěrky žijící na stromech a klasický způsob útoku v takovém prostředí příliš nepomůže, kořist by jim skokem na jinou větev či strom snadno utekla. Hadi se proto naučili klouzavým letem svůj úlovek pronásledovat.
Využívají při tom toho, že dokážou roztáhnout žebra a tím jejich tělo získá vespod vyklenutí zajišťující vztlak. Funguje to podobně jako u létajícího talíře frisbee. Had pak smyčkovými pohyby ve vzduchu udržuje rovnováhu.