Mraky neboli odborně meteorologicky správně oblaky nás doprovází téměř dennodenně. Dokáží fascinovat i nahánět hrůzu. Pro umělce jsou inspirací, meteorologům a pilotům mohou přinášet užitečné informace. Číst v oblacích však není vůbec snadné.

Typů oblaků je velké množství. Jsou kategorizovány v Mezinárodním atlase oblaků, jehož historie spadá do 19. století. Nedávno byl seznam aktualizován a dočkal se doplnění o několik nových přírůstků.

Přibyl v něm například válcovitý oblak zvaný volutus a vlnovitý oblak asperitas. Dalším nováčkem je flammagenitus, tedy útvar způsobený lesním požárem nebo homogenitus, tj.

oblak, který vznikl jako následek lidské aktivity (například kondenzační stopa vznikající za letadlem).

Oblaky jsou nesporným důkazem toho, že v atmosféře je velké množství vody, a to dokonce i když je nebe bezmračné. To se voda vyskytuje v nezkondenzované podobě, jako vodní pára.

Atmosférický jev přeměny vodní páry na kapičky vody je poměrně komplikovaný a energeticky náročný. Vznik srážek je důležitou součástí koloběhu vody v přírodě.

Vzduch kolem nás je v neustálém pohybu. Kromě plynů obsahuje také vodní páru a právě ta nás bude nadále zajímat. Pokud se vzduch ochladí to té míry, že v něm obsažená vodní pára se stane nasycenou a začne se srážet neboli kondenzovat.

Tím dochází k vytvoření drobných oblačných kapiček, které dosahují velikosti řádově několika mikrometrů.

Za ochlazením vzduchové hmoty stojí zpravidla vzestupné pohyby vzduchu. Vzduch stoupá a při tom se rozpíná a ochlazuje. Nasyceným se stane, když dosáhne tzv. kondenzační hladiny, od které vznikají kondenzací vodní páry oblaka.

Ke kondenzaci par však může docházet i beze změny tlaku vzduchu. Pak se jedná o tzv. izobarické ochlazování vzduchových vrstev v atmosféře.

Zlomovým okamžikem je v tomto případě rosný bod, což je teplota, při níž se za nezměněného tlaku začíná srážet vodní pára obsažená ve vzduchu. Tímto způsobem vzniká například oblačnost druhu stratus.

Nejčastějším impulzem pro rozpohybování vzduchu je nerovnoměrné zahřívání zemského povrchu slunečním zářením. Nad více zahřátými místy stoupá lehčí teplý vzduch. Může se pohybovat rychlostí od několika metrů za sekundu až po desítky metrů za sekundu.

Nad méně zahřátými místy dochází ke kompenzaci tohoto jevu, tj. sestupným pohybům vzduchu.

K vytváření oblačnosti dochází, když stoupající vzduch dosáhne zmíněné kondenzační hladiny, pak vznikají například oblaky druhu cumulus.

Mechanismus je vysvětlením skutečnosti, proč se oblačnost tvoří v létě nejčastěji po poledni, právě tehdy je totiž zahřívání zemského povrchu nejintenzivnější.

Vzduch může stoupat i z jiných důvodů, například pokud musí překonat terénní překážku, nejčastěji horský masív. Vzduch je nucen přes hřeben doslova přetéct. Nad zvlněným terénem tak můžeme často pozorovat oblaky připomínající zeď, říká se jim též fénová stěna.