Neúčinná a příliš namáhavá. Taková jsou zařízení, která aspirují na titul nejstarších myček na světě. Jejich počátky se datují přibližně do poloviny 19. století. Obvykle se uvádějí do chodu pomocí páky, s níž musí člověk soustavně točit. Komu by se chtělo, že?
Josephine Cochranová (1839–1913) jako manželka chicagského podnikatele a člena demokratické strany s oblibou pořádá večírky pro přátele. Hosty během nich uchvacuje svou sadou porcelánového nádobí, pocházející snad už ze 17. století.
To se však musí vždy po takových akcích pořádně umýt. Josephine vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když slyší, jak nešikovná služka upustila další kousek její skvostné stolní sady. Sní proto o přístroji, který by nádobí umyl důkladně a přitom šetrně.
Svého snu se nevzdá
Po smrti manžela jí zbudou pouze jeho dluhy, přesto jen s pár dolary v bance si jde neohroženě za svým snem. V žilách jí koluje krev vynálezce parníku Johna Fitche (1743–1798), který byl jejím dědečkem z matčiny strany. Nedá se zahanbit.
V roce 1886 si nechává patentovat myčku, s jejíž výrobou jí v kůlně za domem pomohl mechanik George Butters. Její zařízení jako první na světě využívá k čištění nádobí tlaku vody a nádobí je v něm bezpečně uloženo do systému košů podle druhu.
Dostává čestnou cenu
Veřejnosti ho Josephine poprvé představuje na Světové výstavě v domovském Chicagu v roce 1893. Návštěvníci veletrhu jsou jako u vytržení a úspěšnou vynálezkyni odmění čestnou cenou.
Ještě nadšenější jsou pak majitelé hotelů a velkých restaurací, před nimiž se rýsuje úžasná příležitost, jak uspořit čas a práci. Josephine zakládá vlastní továrnu na výrobu myček.