Patnáctiletý chlapec má ve tváři napjatý každý sval, ale z hrdla nevydá ani hlásku. Moc dobře ví, že kdyby projevil slabost, bylo by to ještě horší. Koneckonců si za ten výprask může sám. Kradl a nechal se chytit. To se neodpouští…

Cvičiště, kasárna, společná jídelna. Od sedmi do osmnácti let věku vychovává mladé Sparťany stát. Zpočátku sice ještě smí přespávat doma, ovšem jinak tráví veškerý čas se svými vrstevníky.

Podle současného britského historika Nicholase Sekundy se dospívající chlapec stal „členem družiny, která soutěžila s jinými družinami v různých sportovních disciplínách. Naučil se také číst a psát. Ve věku deseti let se začal zúčastňovat soutěží v hudbě, tanci a atletice.“

Musejí chodit bosky

Počínaje 12. rokem života vystřídá období „dětských her“ skutečně tvrdý výcvik. Jeho smyslem je, aby se chlapci naučili bezmezné poslušnosti a tělesné i psychické odolnosti.

Ostříhají je, musejí chodit naboso a i v zimě nosí pouze tenký plášť… Na každou družinu dohlíží dospělý muž, který tvrdě trestá i sebemenší projev nekázně či přecitlivělosti.

Tihle „drábové“ se pak záměrně snaží mezi jednotlivými skupinami vyprovokovat šarvátky, aby chlapci v sobě posilovali chuť po vítězství a nenechali se nikým zahanbit.

Břicho mu rozsápá liška

Mladí Sparťané mají během výcviku málo jídla a často trpí hlady. Přilepšit si však mohou krádežemi, které jsou ve Spartě na rozdíl od jiných řeckých městských států tolerovány. Pokud se však nechají chytit, čeká je pořádný výprask.

Každý si musí zapamatovat, že v bitvě i sebemenší neopatrnost či neobratnost znamená smrt! Proto chlapci vymýšlejí rafinované plány a snášejí fyzické utrpení, jen aby nebyli odhaleni.

„Hoši kradou tak obratným způsobem, že prý jeden z nich, když ukradl mládě lišky a ukrýval je pod pláštěm a to zvíře mu rozsápalo břicho svými drápy a zuby, aby to zatajil, statečně snášel bolest, až skonal,“ dodává řecký filozof a historik Plutarchos (asi 46–asi 127).