Ztratit Filipíny by pro Japonce znamenalo ztratit přísun ropy a dalších surovin z Indonésie a Malajsie, nezbytných k vedení války. V císařském hlavním stanu vědí, že se Američané o invazní operaci pokusí. Ale kde a kdy?

Útok na japonské posádky na ostrovech Luzon, Mindoro a Mindanao by přinesl zbytečné ztráty. Američtí stratégové proto vybírají ostrov Leyte přímo mezi nimi. Úrodná rovina se hodí k vylodění i výstavbě letišť, odkud plánují útoky na Luzon a zbytek Filipín…

Hodina vysvobození nadešla

Více než 700 lodí a 160 000 amerických vojáků – největší invazní flotila v historii 2. světové války – stojí proti 20 000 japonských obránců generála Sosakua Suzukiho (1891–1945) na ostrově Leyte.

Operaci King II spouští generál Douglas MacArthur (1880–1964) za svítání 20. října 1944 intenzivní těžkou palbou z bitevních lodí a křižníků viceadmirála Jesseho Oldendorfa (1887–1974).

Po ní se k doutnajícímu úseku východního pobřeží blíží speciálně vyzbrojené invazní čluny a za nimi výsadkové skupiny 6. armády generálporučíka Waltera Kruegera (1881–1967).

Vrátil jsem se!

Nedočkavý MacArthur sám míří na palubě vyloďovacího člunu k pobřeží, a když plavidlo naráží asi 50 metrů od pevniny na dno, vyskakuje a se suitou důstojníků, novinářů a novým prezidentem Filipín Sergiem  Osmeñou (1878–1961) dychtivě vykračuje vodou k Červené pláži.

„Obyvatelé Filipín, vrátil jsem se!“ naráží generál na vynucený odchod na jaře roku 1942 před spojeneckou kapitulací.

„Díky milosti všemohoucího Boha stojí naše síly opět na filipínské půdě.“ Nadcházející rozhodující střetnutí v Tichomoří definitivně oslabí japonské námořní síly a Američany také šokuje zoufalými sebevražednými útoky kamikadze.