Dnes na ně narazíme prakticky na každém rohu a pyrenejská země z nich udělá národní symbol. O čem je řeč? No přece o architektonickém skvostu jménem azulejos!
Za jejich původem musíme do arabského světa, ostatně slovo azulejo má kořeny v al-zulayj, což znamená malý vyleštěný kámen. Maurští nájezdníci prvek dováží do španělské Granady. Zdobené čtvercové dlaždice skládají do různých ornamentů a neotřelá výzdoba se šíří i do dalších měst v čele se Sevillou.
A právě tam míří v roce 1498 portugalský král Manuel I. (1469–1521). Okamžitě se do nich zamiluje a přiváží do vlasti. O pět let později už na ně utěšeně zírá ve svém paláci Sintra.
Cyklus mistrů
Na počátku jde o jednobarevné šachovnicové verze, které dokonce Portugalci dováží ze Španělska. Modrobílý motiv mají na svědomí Holanďané, kteří kombinaci okopírují z luxusního čínského porcelánu. Záhy vzniká skupina Cyklus mistrů, umělci navrhují neotřelá díla právě na kachličky, které následně zdobí fasády.
A mezi obyvateli jsou oblíbené, protože glazovaný povrch je voděodolný, a tak chrání stěny domů před vlhkostí. Někdy může posloužit také ke čtení, protože se na dlaždičkách objevují různé výjevy z mytologie.
Příležitost na obnovu města
Od roku 1741 je v provozu dílna Sant´Anna a dodnes se v ní azulejos ručně vyrábí. Odolá dokonce ničivému zemětřesení z listopadu 1755. A po katastrofě se ke slovu znovu dostávají dlaždičky. Spoustu se jich sice roztříští, markýz de Pombal (1699–1782) v nich ale vidí rychlou příležitost na obnovu města.
Místo mistrovských děl se tvoří geometrické tvary, a tak se mluví o tzv. pombalinos. Když se situace uklidní, duchovní volají, aby zdi domů zdobily náboženské motivy, ty mají ochránit město před podobnými pohromami. Samotné 18. století je považováno za zlatý věk azulejos, protože se po nich ptají také kolonisté z Brazílie. První obkladačky míří i do Mexika.
20 000 kachliček v Portu
S nástupem 20. století to vypadá s tradičním prvkem bledě, někteří architekti hází kachličky na smetiště, nakonec se ukáže, že se výtečně hodí do stylu art deco. Umělec Jorge Colaço (1868–1942) například vyzdobí nádraží v Portu.
Použije přes 20 000 kachliček! V hlavním městě se zase otevírá oficiální muzeum věnované pouze azulejos. A v metropoli na dlaždičky narazíme na každém rohu, malířka Maria Keil (1914–2012) jimi třeba zkrášlí lisabonské metro.
Lákají zloděje
Na její práci naváží další autoři, a tak vznikají působivé designy. Modrobílá krása má ale i svou odvrácenou tvář. Po celou dobu své existence je častým terčem nenechavých zlodějských rukou. Lup následně končí na černém trhu.
V roce 2007 dokonce portugalské úřady založí banku, kde kachličky skladují. O deset let později vláda přijímá zákon, který zakazuje bourání budov, na nichž se nachází azulejos.
Facebook
Twitter
RSS