„Velké bílé vězení,“ tak Harry Truman popisuje Bílý dům – budovu, v níž strávil dvě volební období coby prezident Spojených států amerických. Může se zdát, že život v rozsáhlém paláci se stovkami pomocníků nemá daleko k ráji.
Truman ovšem není jediný, kdo si na život uvnitř jeho zdí stěžuje.
„Kanceláře jsou v plamenech,“ zašeptá vrchní sluha Herbertu Hooverovi (1874–1964) na vánočním večírku roku 1929. Prezident na sobě nedá nic znát a spolu se zaměstnanci Bílého domu pospíchá k hořícímu západnímu křídlu.
Než na místo přijedou hasiči, vynášejí oknem sekretáře s důležitými dokumenty. Požár přichází jen pár měsíců po krachu na newyorské burze. Na vině byl podle všeho elektrický zkrat.
Málem se zhroutí
Jednoho dne roku 1947, právě když si prezident Harry S. Truman (1884–1972) dopřává koupel, se celé patro budovy zničehonic o kus propadne. „Najednou jsem si připadal jako na lodi,“ popíše Truman nepříjemný zážitek.
Krátce nato do Bílého domu naběhnou stavební inženýři, kteří po průzkumu seznají, že drží pohromadě již „jen sílou zvyku“. Prezidentskému paláci hrozí celkové zhroucení a s rozsáhlou rekonstrukcí se musí začít okamžitě.
Bílý dům je prakticky vykuchán a uvnitř původní fasády postaven zcela nový prostor s lepší nosnou konstrukcí. Během rekonstrukce se rozšíří i podzemní prostory.
Jako pták ve zlaté kleci
Prezidentské sídlo ve Washingtonu je jedním z nejstřeženějších míst na světě. Desítky ozbrojenců hlídají každý jeho kout, uvnitř domu nemůže jít nikdo téměř nikam sám, natož ven. Přísná pravidla musí dodržovat i prezidentská rodina.
Není divu, že takový život není zdejším rezidentům vždy po chuti a někdy si pustí i pusu na špacír. „Připadám si tam jako pták ve zlaté kleci,“ postěžuje si například Ronald Reagan (1911–2004). Od 80. let minulého století se navíc bezpečnostní opatření ještě zvyšují.
